Ed McBain

Ed McBain

Dívej se, jak umírají

1

Červenec.

Vedro.

Ve městě jsou ta dvě slova souznačná, jsou totožná, znamenají jedno a totéž. V 87. revíru se ta dvě nestydatá dvojčata s odbarvenými vlasy a červenou rtěnkou na ústech provokativně promenují po ulicích, natřásají se na střevíčcích se svítivou falešnou bižuterií, naparují se v křiklavě žlutém hedvábí. Červenec a vedro jsou dvě jednovaječná dvojčata, jež přišla na svět, aby nás sužovala.

Vzduch je přímo hmatatelný Stačí napřáhnout ruku a dotknout se ho. Je lepkavý a přilnavý, můžete se do něj zabalit jako do slizkého kabátu. Asfalt na vozovkách se změnil v lepidlo, a když chce někdo přejít ulici, podpatky se mu ne a ne odtrhnout. Rozbředlá čerň vozovky kontrastuje s lesknoucími se, matně bílými chodníky a z toho střídání stínu a světla až oči přecházejí. Slunce stojí nízko na nehybném nebi, bledém jako seprané džíny, protože skoro všechnu modř odplavila intenzivní sluneční záře. Nade vším se prostírá rozechvělé vedro, které jen jen propuknout v déšť.

Budovy snášejí parno s důstojností ortodoxních Židů v dlouhých černých kaftanech. Znají to horko odedávna. Některé ho snášejí už skoro století. A tak trpí mlčky; přijímají je s nesnášenlivou lhostejností stoiků.

Na chodníku jsou bílou křídou načáraná slova: JESÚS VIENE, PREPÁRENSE POR NUESTRA REDENCIÓN.

Domy se tísní na chodnících a nechystají se ani na vykoupení, ani na zatracení. Oblohy je na téhle ulici málo.

Na světě jsou místa, kde je obloha obrovská, kde se pne od obzoru k obzoru jako jásavá modrá plachta, ale o téhle ulici to neplatí. Tady jako by ji někdo nastrkal mezi nerovnou siluetu činžáků; vmáčkl ji tam, a protože se nechtěla vejít, tloukl do ní špinavou pěstí, až ulici ucpala a nepouští horko ven.

Na ulici je klid.

Je teprve za pět minut tři čtvrtě na devět a je neděle.

Vedle chodníků se bez pohnutí válejí útržky novin, jež se dělí o lepkavý asfalt s prázdnými plechovkami, rozbitými láhvemi a laťkami vyrvanými z bedýnek od pomerančů. Na jednom rohu jsou na nezastavěné parcele zuhelnatělé zbytky ohníčků, potrhaná a špinavá matrace z dětské postýlky, plazí se bílí hádci použitých kondomů. Nouzové požární žebříky jsou ověšené banálnostmi každodenního života: dekami, polštáři, krabicemi od piva, kytkami v kořenáčích a tu a tam se najde i kytara. Muž spící na jednom z těch žebříků pohne rukou, která mu visí mezi železnými příčkami, chvíli se tam houpe a pak je zase bez vlády.

Je to na té ulici jediný pohyb.

Stojatý vzduch páchne. Vedro je jev bez života, soustředěný do sebe, nehýbe se a brání pohybu v celém prostoru, který zaujímá. Zapeklo se do cihlových průčelí činžáků a do asfaltu a do dláždění a do oblohy Zapeklo se do nich a připeklo se na ně jako oranžový smalt na měď.

Někde v dálce se rozezní kostelní zvony, neboť je neděle ráno, ale i zvony v tom vzduchu zní jen nelibozvučně, protože jejich nerovnoměrný hukot musí prorážet mnohonásobné vrstvy vedra. Pod tím jako uspěchaný kontrapunkt zarachotí vlak nadzemní dráhy, který se řítí o dvě ulice jižně odsud; pak jeho lomoz utichne, zvuk zvonů se rozptýlí v lepkavém mlčení vzduchu a ulice se opět ponoří do ticha.

Na té ulici zemřou dnes dva lidé.

Chlapec se jmenuje Zip.

Je mu sedmnáct let a vyrazil z útrob činžáku, jako když vybuchne ruční granát. Objevil se na schůdcích před domem a pak po nich seběhl téměř tanečním krokem. Podíval se vzhůru na probouzejícího se muže na nouzovém schodišti, nedbale mu zamával a pak se rozhlédl po ulici. Byl vysoký a hubený, drsně hezký, se světlou pletí a černými vlasy, které měl vyčesané do kštice nad čelem. Na sobě měl těsné černé kalhoty, vysoká vojenská bagančata a jasně červenou saténovou bundu se žlutě vyšitým jménem na levé straně hrudi.

Podíval se na hodinky.

Bylo tři čtvrtě na devět. Ověřil si čas a pak kývl hlavou, jako kdyby byl až do této chvíle přesně odhadl trvání každého svého pohybu; jako kdyby on a vesmír sladili své činy Znova se rozhlédl po ulici. Byla na něm patrná jakási nervózní naléhavost, připomínal obchodního magnáta, který se chystá uzavřít smlouvu na koupi nového podniku. U sedmnáctiletého výrostka to působilo zvláštně. A přece: znova se podíval na hodinky jako člověk, který uvízl ve spletitosti času – mozek padesátiletého bankéře, uzavřený v těle dospívajícího mladíka.

Zapálil si cigaretu, dal si pár šluků a pak ji botou zašlápl. Zase se podíval na hodinky, přešel doprostřed ulice a pak zamířil do bistra na rohu. Nad bistrem běžel přes roh domu obrovský nápis podobný pochodujícím elektrickým písmenům na budově Timesů v New Yorku. Tahle písmena byla však červená na bílém pozadí a neoznamovala světoborné události. Hlásala prostě BISTRO U LUÍSE. Bistro zaujímalo část rohového domu, a když byly oboje dveře otevřené, změnilo se v prodloužený chodník, přístupný z obou stran – jak z ulice, tak z hlavní třídy Teď byly dveře zavřené a zvlněný železný plech dělal z bistra nedobytnou pevnost. Chlapec šel ke dveřím vedoucím na ulici, zjistil, že jsou zavřené, a vztekle do nich kopl.

„Co tady děláš?“ ozval se hlas. „Koukej zmizet!“

Muž, který přicházel po ulici, mluvil se slabým nádechem španělštiny, ale byl to přízvuk tak nepatrný, že se zdál jako stvořený k jeho osobě. Muž měl ohnutá záda a malý černý knírek a vypadal na víc než na svých přibližně padesát let. Pohyboval se s úsporností, jež se zdála poněkud křečovitá.

„Co takle, že byste konečně votevřel tu svou putyku, strejdo?“ řekl Zip.

Luís Amandez přistoupil k mohutným železným dveřím. „Co tady děláš?“ zeptal se. „Snažíš se vloupat dovnitř? To jsi chtěl?“

„To určitě, do týhletý díry,“ řekl Zip. „No tak, hněte s tím! Votevřte ty zatracený dveře!“

„Tohle je můj podnik a já ho otevřu pomalu nebo rychle, jak budu chtít. Vy cucáci…“

Zip se najednou usmál. „Ale děte, strejdo,“ řekl a v jeho hlase zazněla nakažlivá vřelost. „Pohyb je nutnej. Když to má člověk někam dotáhnout, musí pohnout kostrou.“

Luís vytáhl nahoru první dveře. „Mě by těšilo, kdybys pohnul kostrou ty,“ řekl. „Do Kalifornie.“

„Strejda je pašák, má smysl pro humor.“ Zip vešel do bistra a šel rovnou k telefonu na stěně nedaleko hrací skříně. Luís obešel roh ke druhým dveřím, sňal visací zámek i tam, a když vytlačil dveře nahoru, vtrhlo dovnitř slunce jako záblesk ohně při palbě. Zip sundal telefon zavěšený na stěně, sáhl do kapsy pro minci a zjistil, že nejmenší, co má, je čtvrtdolar. Praštil telefonem a šel k Luísovi, který se právě vracel do lokálu.

„Heleďte, proměňte mi čtvrťák,“ řekl.

„Nač?“ zeptal se Luís. „Chceš si pouštět muziku?“

„Vy se furt ptáte nač! Neutrácím tady v tom zavšiveným lokále dost prachů? Chci na vás drobný a vy mě vyslejcháte jako kriminálníka.“

„Na muziku je ještě brzo,“ řekl Luís klidně, šel za pult a ze skoby sňal bílou zástěru. „Některý lidi ještě spí.“

„Tak za prvé je mi putna, jesli někdo chrápe. Je na čase vyskočit z pelechu. A za druhý, nechci si pouštět muziku. Chci telefonovat. A za třetí a za poslední, jesli mi nerozměníte, tak sem jednoho krásnýho dne přídete a najdete všechny hrnky rozflákaný.“

„Ty mi vyhrožuješ?“ zeptal se Luís. „Kamarádím se s policajtama. Reknu jim…“

„No no, snad nebude tak zle,“ řekl Zip a po obličeji se mu opět rozlil ten vřelý úsměv. „K soudu mě dáte pozdějc. Teď mi dejte ty drobný, jo? Neblbněte.“

Luís potřásl hlavou, vzal čtvrták; sáhl si do kapsy a dal Zipovi drobné. Ten je vzal, vrátil se k telefonu a začal vytáčet číslo. Luís šel k pokladně, a když už byl u peněz, vytáhl z kapsy počáteční hotovost pro ten den a zrovna ukládal bankovky do zásuvky, když Zip zařval: „Hej, hej, Coochi, tady!“

Luís se otočil. Druhý výrostek pocházel taky z nejbližšího okolí a i on měl na sobě červenou saténovou bundu, ale byl mladší než Zip. Luís si ho prohlížel z výše svého věku a vzpomínal, jestli se taky honosil tak směšně tenkým a chlapecky vyhlížejícím knírkem. Určitě ne, řekl si. Mládeneček byl malý a sražený a měl silné ruce s tlustými prsty a tmavou pleť. Spatřil Zipa už z prostředka ulice, zavolal „Hej, Zipáku,“ a rozběhl se k bistru. Luís si vzdychl a roztrhl balíček desetníků o hranu zásuvky.

„Kdes byl, vole?“ zeptal se Zip. „Zrovna sem volal k vám domů.“ „Ani se neptej, vole.“ Stejně jako Zip mluvil i Cooch bez cizího přízvuku. Oba je do posledního kousku stvořilo velkoměsto a jejich čtvrť a k Portoriku měli asi tak daleko jako k Mongolsku. jak se tak Luís na ně díval, cítil se najednou starý a cizí. Pokrčil rameny a šel k vařiči připravovat kávu.

„Naši jsou totální cvoci, abys věděl,“ řekl Cooch. Měl velké hnědé oči a při řeči velice výmluvný obličej; připomínal televizního komika, který předvádí své proslulé číslo. „Můj fotr to nemá v bedně v pořádku, na to vem jed.“

„Co má tvůj táta společnýho s tím, že deš pozdě? Řek sem ve tři čtvrtě na devět.“

„Dostane dopis z Portorika,“ pokračoval Cooch jakoby nic, „a v tu ránu zmagoří. Přijeďte k nám, píše jim tam, přijeďte, vemte s sebou všechny haranty a babičku a svýho policejního čokla. Postaráme se vo vás.“ Cooch se dramaticky plácl do čela. „A tak si to všichni ty naši nemožný bosí bráchanci přihasí k nám. A pokaždý, dyž se ňákej vobjeví na letišti, uspořádá fotr mejdan.“

„Hele, co to má společnýho…“

„Včera večer sme měli mejdan. Vytáhly se ty pitomý kytary, bylo jich tolik, že sme mohli hrát symfónii. Měls vidět tátu! Dá si dva frťany a už se sápe po mámě. Vrkaj jako dva holoubci. Dva drinky a už má ruce na jejím zadku.“

„Coochi, hele, co je mi po tom, kde tvůj táta vošahává…“

„Podle toho, jak to včera vypadalo,“ řekl Cooch přemýšlivě, „bych měl brzo dostat dalšího bráchu.“

„No tak jo, ale jak to, že ses vopozdil?“

„Dyť se ti to snažím vysvětlit. Ten mejdan skončil až ve čtyry ráno. Sotva sem se vyhrabal z postele. Eště mi dou voči šejdrem.“ Odmlčel se. „Kde je Papá? Eště nepřišel?“

„Taky bych rád věděl. Vy si všichni myslíte, že si tady jen tak špásujem.“

„Kdo, já?“ urazil se Cooch. „Já že si to myslim?“

„Né, ty snad né,“ řekl Zip na usmířenou. „Ty vostatní.“

„Já?“ opakoval překvapený a dotčený Cooch. „já? Kerej sem tě první proved tady, dyž ste se přistěhovali?“

„Řek sem přece, že ty né, řek sem to nebo ne?“

„Vodkaďs přišel? Z ňákýho smradlavýho pelechu u mostu v Calm’s Pointu. Vo naší čtvrti si věděl prdlajs. Kdo tě po ní proved, co?“

„Ty, to se ví,“ řekl Zip trpělivě.

„Jo. A proto na mě hned skočíš. Pár minut se zdržim a ty hned…“

„Deset,“ opravil ho Zip.

„No tak deset, dyž chceš. Nevěděl sem, že máš stopky. Já ti fakt někdy nerozumim, Zipe. Podle tebe si já myslim, že tady jen tak špásujem. Jesli někdy někdo…“

„Už sem řek, že ty ne! Řek sem, že ty ne, krucinál! Mluvim vo těch vostatruch kreténech.“ Po chvilce dodal. „Zastavil ses pro Sixta?“

„Jo. Proto taky du pozdě. Chceš po mně, abych se všude stavoval…“

„Kde teda je?“

„Musel pomáhat mámě.“

„S čim?“

„S tim jejich mrňousem. Hele, ty si myslíš, že to je sranda, mít doma haranta? V životě sem neviděl fakana, kerej by se tak často počurával jako ta Sixtova ségra! Jen se votočíš a už má mokrý kalhoty.“

„Von jí převlíkal kalhoty?“ žasl Zip.

„Dyž sem ho viděl naposledy, tak jí pudroval prdýlku.“

„Já mu napudruju tu jeho, jen co příde,“ rozhorlil se Zip. „Vidíš, to je to, co řikám. Von si myslí, že my tu jen tak blbnem. A pak se diví, že eště nemáme méno! Protože v tomhle našem klubu se nikdo neráčí vobtěžovat. Vočekávaj, že všechno udělám já.“

„My méno máme, Zipe,“ namítl Cooch mírně.

„Máme hovno! Vy si všichni kurva myslíte, že tohle je basketbalový mužstvo nějakýho slušňáckýho klubu! Kdy už konečně vyrostete? Chcete si tady vykračovat po ulici jako páni, nebo se skovat pokaždý, když prskne vejfuk?“

„Já se neskovávám před ničím.“

„Ty myslíš, že se někdo z Královský gardy bojí?“

„Ne, ale Královská garda má dvě stě padesát členů.“

„A jak myslíš, že ty členy získala? Že nikdo nepříde včas, dyž je v plánu prácička?“

„Hej,“ řekl Cooch najednou.

„Co je?“

„Psst.“ Po ulici přicházela žena, bujné poprsí se jí při chůzi házelo, jak pospíchala. Černé vlasy měla v týle svázané do uzlu. Nedívala se vlevo ani vpravo, kráčela cílevědomě, téměř slepě, minula chlapce, kteří stáli v otevřených dveřích bistra, zahnula za roh a zmizela jim z dohledu.

„Víš, kdo to byl?“ zašeptal Cooch.

„Ta ženská?“

„Jo,“ Cooch přikývl. „Alfieho máma.“

„Cože?“ Zip šel na roh a pátral očima po ženě. Ale ta už byla pryč.

„Máma Alfreda Gomeze,“ řekl Cooch. „Vole, ta ale spěchala! Zipe, myslíš, že jí to řek?“

„Co je mi do toho, jesli jí to řek nebo ne?“

„Přece jenom… je to jeho máma… co dyby jí to řek…“

„Tak jí to řek. To mu přece nepomůže.“

„Znáš ženský Třeba se lekla. Třeba…“

„Koukej, aby ses neposral, jo? Ty si fakt pořád připosranej, uvědomuješ si to? Zrovna jako muj táta. Mluví jako senátor. Jako ňáký velký zvíře. Pořád mi vykládá vo Portoriku. Já na ten zatracenej vostrov kašlu. Narodil sem se tady, tady v tomdle městě. Sem vopravdickej Američan. Ale von mi porád vykládá, jak byl v San Juánu důležitej. A víš, co sem se dověděl? Prozradil mi to jeden náš strejda. Víš, co dělal?“

„Co tam dělal?“

„Vopravoval bicykly, tim se živil. Tak důležitej byl! Velkohubý řečičky, nic víc. Ale připosranej, to jo.“

„Já nejsem připo…“

„Že ne? Stačí, aby Alfieho máma vylezla na ulici, a ty už se klepeš. Víš, co z tebe bude, až vyrosteš?“

„Nevim. Co?“

„Vopravář bicyklů!“

„Ne, hele, to neřikej! Já…“

„Nebo budeš pucovat lidem boty.“

„V životě sem rukomu boty nepucoval,“ prohlásil Cooch hrdě. „Nepucuju si ani svoje.“

„Proto vypadáš, jako dybys vylez z kanálu,“ řekl Zip a pak otočil prudce hlavu. Po ulici se někdo blížil.

2

Námořník zrovna zahýbal kolem rohu. Byl to vysoký a světlovlasý muž – vlastně ne ještě muž, ale už ne chlapec. Mohlo mu být tak dvacet let a právě dosáhl oné tajuplné hraniční čáry, která dělí muže od chlapce; pořád ještě však stál na ní, takže za chlapce se ho už pokládat nedalo a za muže jen s přimhouřením oka. Ať muž či chlapec, v tu chvíli byl namol. Vykračoval si po námořnicku ze široka, ale vzhledem k tomu, že se poněkud opile motal, moc se mu ten způsob chůze nedařil. Na temeni mu jen tak tak seděla bílá čepice a bílá uniforma byla jako z cukru, ranní slunce se od ní odráželo, až oči přecházely. Zastavil se na rohu, podíval se na nápis nad bistrem, zamumlal si něco pod nos, potřásl prudce hlavou a pokračoval v chůzi.

Zip potlačil úsměv a šťouchl Cooche do žeber.

„Vsadím se o pětku, že vim, co hledá,“ řekl Cooch a ušklíbl se. „Vo to se teď nestarej. Di pro Sixta a Papá ať příde taky. Řekni jim, že čekám a že už mě to začíná míchat. A hoď sebou!“

„Jen se nepotento,“ opáčil Cooch, ale rychle se rozběhl po ulici. Cestou minul opilého námořníka, který se vracel k bistru. Námořník byl v stavu, kdy se zdá, že sebemenší rozhodnutí vyžaduje obrovské soustředění a úvahy. Zastavoval se u každého domu, prohlížel si číslo a slavnostně potřásal hlavou; nakonec se zastavil se stejným gestem před bistrem. Prohlédl si nápis, zamyslel se nad hlubokým smyslem slov BISTRO U LUÍSE, chvíli ho přemílal v hlavě a už zase mířil dál po ulici, když ho oslovil Zip. „Něco hledáš, námořníku?“

„Co jako?“ zeptal se námořník.

„Vypadá to, že nevíš kudy kam,“ řekl Zip. Choval se docela mile. Vřele se usmál a námořník úsměv okamžitě opětoval – ztracený poutník přijímající první přátelskou ruku.

„Hele,“ zablábolil, „kde je La… La Galli… La… Hele, já jsem v baru mluvil s jedním chlápkem, chápeš? A začali sme probírat…“ Zarazil se a prohlížel si Zipa s opilou důkladností. „Hele, jak jseš starej?“

„Sedumnáct.“

„Hmmm.“ Námořník sdělení mlčky strávil, v hlavě se mu všechno motalo páté přes deváté. Zakýval hlavou. „Tak to jo. Nerad bych měl na svědomí mravní zkázu nějakýho… Tak ten chlápek a já jsme probírali… zkrátka já jsem jako vyjádřil přání hupnout do postele s nějakou ženskou, chápeš, s holkou, chápeš?“

„A ten chlápek tě poslal sem?“

„Jo. Ne. Vlastně jo, poslal. Tady je prej jeden podnik, jmenuje se prej… počkej, no… La Gallina.“ Pronesl to slovo s americkým přízvukem a Zipovi se na rtech objevil nový úsměv

„La Gallina? Jo,“ řekl Zip se správnou španělskou výslovností.

„Přesně tak,“ souhlasil námořník a přikyvoval, „a že prej tam dostanu všecko, co chci. Co ty na to?“

„Měl pravdu.“

„Tak jsem tady.“ Námořník se odmlčel. „Kde je to?“

„Furt dál po týhle ulici.“

„Dík,“ řekl námořník a zase přikyvoval. „Moc ti ď.“ A znova vykročil po ulici.

„To nestojí za řeč.“ Zip se usmíval. Chvilku se díval za námořníkem a pak se vrátil do bistra. „Jedno kafe, Luísi,“ poručil si.

Námořník kráčel dál po ulici a prohlížel si každé dveře jako předtím. Najednou se zastavil, podíval se na písmena ve výloze jednoho baru a zamumlal: „La Gallina, ten chlap zatracená měl pravdu.“ Zamířil rovnou ke vchodu v očekávání, že bar nebude mít zavřeno, a pokoušel se dveře otevřít. Když zjistil, že jsou zamčené a že s klikou se nedá hnout, dopálil se, ustoupil od nich a zařval: „Hej, vzbuáte se! Otevřete, ke všem ďasům! Jsem tady!“

„Co se to děje?“ zeptal se Luís.

„Ale to je jeden námořník,“ ušklíbl se Zip.

Luís vyšel před barový pult. Venku námořník ještě hulákal, co mu hrdlo stačilo.

„Vy tam!“ řekl Luís. „Buďte ticho!“

Námořník se otočil. „To mluvíte se mnou, strejdo?“

„Sí, mluvím s tebou, chlapečku. Přestaň s tím randálem. Je neděle ráno. Lidi si rádi pospí, víš? Probudíš je.“

„Vždyť taky jo, právě to zkouším, jak vidíte.“

„Proč je chceš budit?“

„Protože chci do postele.“

„To je rozumná řeč.“ Luís trpělivě přikyvoval. „Jsi ožralej?“

„Já?“ zeptal se námořník. „já?“

„Jo, ty.“

„Kruci, to ne.“

Námořník popošel k místu, kde stál Luís, opřel si ruce o boky a řekl: „Je to možný, že jsem kapánek přiožralej. Jako byste vy nebyl nikdy kapánek přiožralej?“

„Byl jsem už ožralej kapánek a taky ožralej pod obraz boží. Pojď se mnou, udělám ti kafe.“

„Kafe? Nač?“

„Nač?“ Luís pokrčil rameny a vrátil se do bistra. Námořník ho následoval. „Protože mám rád námořníky Taky jsem byl kdysi námořník.“

„Našels to, brácho?“ přerušil je Zip.

„Jo, mají zavříno.“

„To sem ti moh říct.“

„Tak pročs to neřek?“

„Neptal ses.“

„Ahá, tak ty patříš k těmhlentěm?“

„K jakejm?“ zeptal se Zip a najednou na stoličce ztuhl, jako kdyby očekával útok.

„K těm, co se jich člověk musí zeptat.“

„Jo,“ odsekl Zip, „patřim k nim.“

Rychle, snad proto, že vycítil Zipovu náhlou bojechtivost, anebo prostě proto, že chtěl vrátit rozhovor ke své osobě, Luís řekl: „Jo, byl jsem u námořnictva od třiadvacátýho do sedmadvacátýho. Ano, pane kapitáne, rozkaz!“

„Sloužil jste na lodi?“ zeptal se námořník. Pokud rozeznal v Zipově hlase provokaci, pečlivě si jí nevšímal. Buď to, anebo byl tak opilý, že si jí všimnout nemohl.

„Chlap, kterej nesloužil na lodi, není námořník,“ řekl Luís. Podíval se na bublající kávovar. „Kafe bude natotata.“

„Jaká loď to byla?“

„Co se na nich vozí vodpadky,“ řekl Zip rychle a ušklíbl se.

„Toho chytráka si nevšímej. Byl jsem na minolovce.“

„Jakou hodnost jste měl?“ zeptal se námořník podezíravě.

„Ty si neslyšel vo admirálu Luísi Amandezovi?“ zeptal se Zip.

Na jeho nepravidelných rysech se objevil předstíraný údiv.

„Byl jsem zásobovač důstojnický jídelny,“ řekl Luís důstojně. „A ty zavři hubu, smrkáči.“

„Jaks říkal, že se jmenuješ? Luíza?“

„Jo, přesně,“ odpověděl Zip a uchechtl se. „Naše tetka Luíza.“

„Luíza. Je to tak?“

„Není. Je to Luís. Luís.“

„Ne, Luíza,“ trval na svém Zip.

„Vy jste Mexičan, Luízo?“ zeptal se námořník.

„Ne,“ Luís zavrtěl hlavou. „Portoričan.“

„To je to samý, nebo ne?“

„No –“ Luís chvíli přemýšlel a pak to vzdal. „Sí, je to to samý.“

„Z který části Mexika?“ zeptal se námořník, jako by neslyšel.

„Od Karibskýho moře, tam zdola,“ řekl Luís suše.

„Z tý připojený části,“ vložil se do řeči Zip. „Na jihu, víš.“

„A v Portoriku odkud?“

„Z města, který se jmenuje Cabo Rojo. Znáš to tam?“

„Já znám jenom Tia Juanu,“ řekl námořník, „a ani tam jsem nebyl. Nejdál jsem byl v San Diegu.“

„Tumáš,“ řekl Luís a nalil do šálku kávu. „Vypij to.“

„Kde je moje?“ zeptal se Zip.

„Mám jen dvě ruce.“ Luís dolil kávu námořníkovi a pak nalil Zipovi.

„Co vás sem přivedlo celou tu dálku z Portorika?“ chtěl vědět námořník.

„Práce,“ řekl Luís. „Člověk musí pracovat, jestli to nevíš.“

„Odkud seš ty, námořníku?“ zeptal se Zip.

„Z Fletcheru. To je v Coloradu.“

„Vo tom sem jakživ neslyšel.“

„Ba jo, je to tam.“

Všichni tři umlkli.

Zip a námořník popíjeli kávu. Luís se činil za pultem. Zdálo by se, že si už nemají co říct. Koneckonců měli ti tři velmi málo společného. Jeden se zeptal, kde najde něco jako bar s bordelem. Druhý mu řekl, kde je. Třetí je oba obsloužil kávou. Jednomu bylo něco málo přes padesát, druhému přibližně dvaadvacet a třetímu sedmnáct. Jeden se narodil v Portoriku, druhý v coloradském Fletcheru a třetí byl dítě velkoměsta. Dělil je čas, prostor a přirozené sklony a neexistovalo nic, co by si navzájem mohli říct; proto upadli v mlčení.

A přesto se uvnitř tohoto mlčení ubíraly jejich myšlenky kupodivu podobnými cestami, takže být vysloveny nahlas, byli by jeden druhému okamžitě porozuměli – nebo si to aspoň pomysleli.

Luís začal uvažovat, proč sem vlastně přišel, proč opustil své rodiště. Řekl námořníkovi, že sem přišel za prací, ale věděl, že v tom bylo víc než to. Nepřišel za prací, ale za začátkem. Žil na ostrově s manželkou a třemi dětmi a ostrov – přestože ho miloval –, znamenal především jedno: znamenal hlad. Hlad, který přetrvával i v sezóně, kdy se sklízela třtina, protože ani v době jejího vyvrcholení nesměl člověk utratit celý výdělek, něco musel ušetřit pro nastávající hluché dny Bylo toho málo, a tak nemohl ušetřit moc. Mimo sezónu se rybařilo a úlovek býval někdy dobrý, ale většinou se hladovělo. A hlad, dokonce i vědomí, že hladoví i všichni kolem, redukovaly člověka na nulu. Ostrov představoval pro Luíse věci, které bude vždycky milovat: vrozenou hrdost, slušnost a pohostinnost, samozřejmou úctu lidských bytostí k ostatním lidským bytostem, sluneční záři a šťavnatou tropickou zele
ň, do nichž krutost tak okatě nepatřila. Ostrov jako by přitahoval lidi blíž k sobě, upevňoval jejich lidská pouta. A přece proti tomu stála ustavičná ekonomická nouze, takže Luís se sice z jedné strany cítil důležitou osobou obklopenou množstvím lásky a přátel, ale na druhé straně hladovým zvířetem.

A tak z ostrova odešel. Odešel z ostrova, aby začal někde jinde. Těžkou prací se domohl bistra. Většinou je síce stále ještě vlastnila banka, ale Luís věděl, že už nikdy nebude hladovět. A pokud něco ztratil, něco, co miloval, nalezly uspokojení jeho žaludek a vnitřnosti, kde to snad člověk pociťuje nejvíc.

Námořník pil kávu a myslel na Fletcher v Coloradu.

Neobíral se myšlenkami na Fletcher často, protože zjistil, že při tom vždycky zesmutní. Když se nějakému městu říká malé, nesouvisí to s jeho velikostí. Gigantické velkoměsto může být maloměstské a několik hodně velkých měst skutečně maloměsty je v plném smyslu toho slova. Coloradské město Fletcher se podobalo kterémukoli malému městu ve Spojených státech amerických. Mělo školu a kostel a řadu obchodů. Na ulicích byly tabulky POZOR – DĚTI a PŘÍSNÝ ZÁKAZ RYCHLÉ JÍZDY, byli tu výrostci obléhající bistra na nárožích a skautské výlety a dobročinné spolky a pěvecký sbor a Sobotní večerník a na jaře forzýtie lemující silnici zářivou žlutí a růžová poupata třešní. Na podzim chodil s otcem a bratrem na lov do lesů, které hýřily barvami. V zimě byla spousta sněhu a lyžovalo se. Město obklopovaly hory, bylo je vidět odevšad. Každý znal každého.

S Corrinou se seznámil na církevním pikniku, když mu bylo šest. Když mu bylo jedenáct, bylo obyvatelům města jasné, že ty děti se jednou vezmou. Když v prvním roce na střední škole dostal medaili za plavání, věnoval ji Corrině. Chodil všude s ní a všechno podnikali společně; za nějaký čas mu bylo zřejmé, jak úplně je spokojená tím, že se narodila ve městě, jako je Fletcher, a že by se v něm s největší radostí provdala, vychovala děti a nakonec se odebrala na onen svět. A najednou ho napadlo, jestli tohle opravdu chce i on.

Ale ano, miloval ji, v tom to nevězelo. Nebo si aspoň myslel, že ji miluje. Měla rovné rezavé vlasy, které jí volně spadaly na ramena, zářivě modré oči a ohrnutý nosík a navlas se podobala americkým dívkám z malých měst, jejichž fotografie vídal na titulních stránkách večerníku v době, kdy ho roznášel po městě. A rád se s ní mazlil v autě a rád se jí dotýkal, když mu to dovolila. Nebylo to často a on nikdy nedokázal odhadnout, kdy to ona od něho chce a kdy ne. Předpokládal, že ji má rád, když se v tomhle řídil jejím přáním.

A pak se jednoho dne zčistajasna rozhodl, že se dá k námořnictvu. Když se ho rodiče ptali proč, když se Corrina ptala proč, když se kamarádi ptali proč, řekl jim, že ho stejně brzy odvedou a že je lepší být námořníkem, protože člověk nemusí pochodovat nebo spát na blátě. Takhle jim to řekl, ale přitom věděl, proč vlastně se k námořnictvu dává. Hlásil se k námořnictvu, protože ho Fletcher pomalu a jistě dusil. Hory se každým dnem přibližovaly a on věděl, že jednoho krásného dne už nebude moct dýchat, že jednoho krásného dne ho to malé město se vším všudy udusí. Když odcházel, umiňoval si, že se sem už nikdy nevrátí. A proto ho myšlenky na Fletcher rozteskňovaly.

Zip popíjel kávu, prohlížel si v zrcadle nad pultem svůj obraz a vůbec ho nenapadlo být smutný. Cítil se výtečně, cítil, že se věci konečně začínají ubírat správným směrem. Pokud jde o něj, tak o tý všivý čtvrti v centru města se to říct nedalo. Neužil tam nic než kopance od starších kluků. Prdelatej Charlie mu říkali a tumáš, následoval kopanec přesně namířený doprostřed toho tlustého zadku. Ta přezdívka mu zůstala, i když se s přibývajícími léty vytáhl. Pak se přestěhovali.

A najednou už nebyl „prdelatej“ a dokonce ani Charlie. Začal si říkat Zip a začal mít pocit, že v novém prostředí má příležitost – příležitost být tím, čím chce být, a ne tím, čím ho chtějí mít jiní. Seznámil se s Coochem, který se tu vyznal a který mu navrhl, aby oba vstoupili do největšího zdejšího klubu, ke Královské gardě.

Ale Zip měl jiné názory. Proč se stát poskokem a motat se kolem těch nahoře, když může založit vlastní klub? A tak navrhl Latinské jezdce a měl to být.klub nepočetný, pro začátek tak šest nebo sedm členů. Zatím byli jen čtyři. Coochova švagrová jim ušila ty červené bundy a Zip se tou svojí nadmíru pyšnil, protože pro něj něco znamenala, znamenala, že to jednou někam dotáhne.

Zeptat se ho někdo kam, nedovedl by odpovědět.

Ale že to někam dotáhne, to věděl, a věděl, že dnešek je rozhodující, je to den, kdy se on, Zip, plně realizuje.

A tak tu ti tři seděli se svými myšlenkami, které si byly kupodivu podobné, a když se námořník ozval, Zip i Luís hned věděli, o čem mluví.

„Ve Fletcheru se může člověk ztratit,“ řekl námořník. „Totálně a nadosmrti ztratit.“ Potřásl hlavou. „Proto jsem odešel. Chtěl jsem se dozvědět, kdo jsem.“

„A přišels na to?“ zeptal se Luís.

„Dejte mu čas,“ řekl Zip. „Vy myslíte, že se člověk vzpamatuje za den?“

„Já na to přijdu, Luízo,“ potvrdil námořník.

„Jak? S holkama z La Galliny?“

„Cože?“

„Námořníku, já ti dám radu. Vrať se na svou loď. Tahle čtvrť dovede bejt nepříjemná.“

„Jen ho nechte,“ vmísil se do řeči Zip. „Chce ženskou. Já mu pomůžu ňákou najít.“ Mrkl na námořníka a pak se zachechtal.

„Nedej se oblbnout nedělním ránem,“ řekl Luís. „Včera večer se tu chlastalo a hrálo na kytary. A dneska ráno všichni chrápou. Ale někdy… Námořníku, dej si poradit. Vrať se na svou loď…“

„Já tu asi ještě chvilku zůstanu.“

„Tak buď opatrnej, jo? Jseš tu cizí. Dej si pozor, s kým se budeš přátelit.“ Významně se podíval na Zipa. „Jsou tu hodný lidi, i zlí, entiende? Chápeš? Dej si pozor!“

Námořník se otočil na stoličce, opřel se lokty o desku barového pultu a opile se rozhlížel po sluncem zalité ulici.

„Řek bych, že je tu hezky a klidno,“ bručel.

„Že bys viděl skrze zdi, námořníku?“ zeptal se Luís. „Máš vůbec tušení, co se děje za stěnama těch baráků?“

3

Stěny budovy, v které byli domovem uniformovaní policisté a detektivové 87. revíru, nebyly hezké na pohled; přes půl století totiž dům nedostal novou omítku. Parku na protější straně ulice ukazoval bezvýraznou šeď, která neladila se vzduchem plným slunečního jasu. Nestejné a hrubě tesané šedivé kameny byly pokryté sazemi a špínou velkoměsta; vynikaly pouze zavěšené zelené koule, které bílými číslicemi hlásaly světu, že tady sídlí 87. policejní revír.

Nízké ploché schůdky před domem vedly ke dvěma zaskleným dveřím; ty byly teď dokořán, aby propustily vzácný závan vzduchu, který tu a tam přešuměl protějším Groverovým parkem. Ten vánek se bohužel nedostal o moc dál než ke vchodu, rozhodně ne až do ohlašovny, kde za vysokým stolem seděl seržant Dave Murchison, potahoval se za spodky a nadával na ten hic. Vlevo od stolu se na telefonní ústředně otáčel elektrický ventilátor. Ústředna v tu chvíli, zaplať pánbu, neoznamovala blikáním stížnosti ublíženého občanstva. Murchison si otřel pot z čela, povytáhl si spodky a uvažoval, jestli nahoře není chladněji.

Na podlouhlé dřevěné tabuli, natřené na bílo, bylo černými písmeny napsáno ODDĚLENÍ DETEKTIVŮ a tabule ukazovala k železnému schodišti vedoucímu nahoru k policistům. Schody, kam horko pronikalo jen malým okénkem v místech, kde se zatáčely a pokračovaly do druhého poschodí, byly patrně nejchladnější částí celé stanice. Od schodů se táhla dlouhá chodba ke služební místnosti detektivů, kde se celá baterie elektrických ventilátorů snažila vytvořit cosi, co by se trochu podobalo větříku. Zamřížovaná okna na druhém konci služebny propouštěla zlaté sluneční paprsky, které se rozlévaly po prkenné podlaze jako jazyky plamenů. Za sluncem zalitými stoly seděli muži bez sak, jen v košilích.

Na povolání detektiva bylo příjemné, pokud se o nějaké příjemnosti dá vůbec mluvit, že k němu nepatřil šedivý flanelový oblek, zapínací košile a úhledná černá kravata. Steve Carella byl pravděpodobně jediný detektiv ve služebně, který to nedělní červencové ráno vypadal jako manažer z reklamní firmy Ale Carella vypadal, jako kdyby utekl ze stránek časopisu Esquire, vždycky. Vůně nevtíravé elegance z něho vyzařovala, i když měl na sobě koženou bundu a džíny. Byl vysoký a šlachovité tělo dávalo jen nepatrně tušit jeho sílu. Neměl žádné tukové polštářky, byl štíhlý a neokázalý, a tak budil dojem, že lichotí každému šatstvu, které na sebe navlékne. To ráno měl na sobě letní modrý oblek, sako pověsil na lenoch své židle. Vzal si do práce motýlka, ale uvolnil ho, sotva vešel do služebny, takže mu visel kolem krku. Košili měl rozhalenou a teď skláněl hlavu nad zprávou, kterou pročítal.

Ostatní policisté se nehonosili tak dokonalým vzhledem. Andy Parker, který by vypadal jako otrapa i na vlastním pohřbu, měl na sobě hnědé nylonové kalhoty a sportovní košili, kterou návrhář vyrobil patrně na počest toho, že se Havajské ostrovy staly jedním ze států unie. Košile se hemžila děvčaty natřásajícími se v rytmu hula-hula a mohutnou klenutou hruď jejího nositele brázdili surfaři. Barvy košile vyletovaly do vzduchu jako římské svíce při ohňostroji. Parker, který vypadal neoholeně, i když se oholil těsně před nástupem do služby, bušil oběma obrovskýma rukama do psacího stroje a prstů při tom používal jako pěstí. Psací stroj se bránil každé nové vlně útoku, rozhodnutý nepodlehnout brutální síle, ale Parker do něj mlátil, jako by šlo o boj na život a na smrt, nadával, když se písmena zasekla, a když došel na konec řádku zprávy detektivního oddělení, třískl válcem na druhou stranu za divokéh o protestu zvonku.

„Žádný zatčení,“ mumlal si zuřivě, „ale tu zatracenou zprávu musím stejně naklepat.“

„Buď rád, že jsi živej,“ řekl Carella, aniž vzhlédl od papírů, které držel v ruce.

„Grázl jako Pepe Miranda si na mě hned tak nepřijde,“ vztekal se Parker a dál bušil do stroje.

„Máš kliku. Podlehnul záchvatu dobročinnosti. Sebral bouchačku tobě i všem ostatním a ty máš prostě obrovskou kliku, že vás všechny nepostřílel.“

„Posral se,“ řekl Parker a zvedl hlavu od stroje. „Bejt já na jeho místě, napálil jsem to do všech poldů, co byli v dohledu, a pak bych pro srandu voddělal ještě pár chodců kolem: Ale Miranda se posral. Ví, že má po legraci, a tak si spočítal, že k tomu, co na něho máme, už raději nic nepřidá.“

„Třeba ses mu líbil. Třeba ses mu zdál tak činanej, že je škoda tě oddělat.“

„To jo,“ odsekl Parker a vyškubl zprávu oddělení detektivů ze stroje. Neměl Carellu rád. Ještě si pamatoval ten den v březnu, kdy se on a Carella ve služebně trochu poškorpili. Pračka skončila náhle, protože Frankie Hernandez jim připomněl, že poručík je u sebe. Ale Parker neměl rád záležitosti s otevřeným koncem. Carella možná na celou věc zapomněl – i když Parker o tom pochyboval –, ale on ne a nezapomene, dokud se věc nevyřeší s konečnou platností buď tak či onak. Když teď vzpomínal na ten březnový den, připadlo mu zvláštní, že tenkrát byli ve služebně přítomni stejní lidé, tedy oni tři, a že Carellu popudila jeho náhodná poznámka adresovaná Hernandezovi. Proč jsou ty idioti takový netýkavky? Hodil zprávou na stůl a šel si ke chladicí nádržce pro vodu.

Frankie Hernandez, ten třetí, který tam byl tenkrát v březnu, a třetí ve služebně i teď, stál u jedné kartotéky s otevřenou zásuvkou. Měl na sobě bílou košili s krátkými rukávy a tmavomodré kalhoty, na řemeni přes prsa mu čouhala z pouzdra policejní osmatřicítka Speciál. Byl širokoramenný a měl snědou pleť a rovné černé vlasy, hnědé oči byly očima člověka, který očekává, že ho někdo urazí, a je na tuto možnost stále připraven. Nebylo snadné být portorickým policistou ve čtvrti obydlené tolika Portoričany, zvlášť když se člověk v ulicích revíru narodil a vyrostl. Ať Hernandez sváděl se svými sousedy jakékoli bitvy, jeho oči prozrazovaly policistu. Nebyl šťastný; člověk oddaný jediné věci zpravidla šťastný nebývá.

„Co si myslíš o tom svým kámošovi?“ zeptal se Parker Hernandeze.

„Jakým kámošovi?“

„O Mirandovi.“

„Není můj kámoš,“ odpověděl Hernandez.

„Já už včera myslel, že ho dostali.“ Parker si naplnil kelímek a pil. Hřbetem ruky si utřel ústa. „Vrazilo nás do toho bytu pět a ten ksindl vytáh odněkud z rukávu pistoli a měl nás v hrsti. Hajzl jeden posraná, vypadali jsme kvůli němu jako amatéři! Viděls dnešní noviny? Miranda vyzrál na policajty! Hajzl a dostane se do titulku!“

„Ale můj kámoš není,“ opakoval Hernandez.

„Dyť jo,“ řekl Parker. Chtěl zřejmě pokračovat, ale nechal to být. „Co to tu bylo za ženskou?“

„Jmenuje se Gomezová,“ odpověděl Hernandez.

„Co chtěla?“

„Její syn má nějakej malér. Chce, abych si s ním promluvil.“

„Co si ta nána myslí, že seš? Farář?“

Hernandez pokrčil rameny.

„Pudeš tam?“ zeptal se Parker.

„Hned jak dodělám to, na čem pracuju.“

„Třeba seš farář.“

„Třeba.“

Parker šel k věšáku v jednom rohu místnosti a vzal z něho tmavomodrý slamák. „Jdu ven,“ řekl. „Třeba se něco doslechnu.“

„O čem?“ zeptal se Carella.

„Vo tom ksindlovi Mirandovi. Sichr se nevypařil. Kam bys šel ty na jeho místě?“

„Do Ruska,“ odpověděl Carella.

„Myslíš? Já bych řek, že se vrátil sem, nikam jinam. Nebude přece shánět bejvák někde v Riverheadu, když jsme ho tam málem zhaftli. Kam teda? Domů do sedmaosmdesátky. A jestli tu někde je, tak se vsaďte, že vo tom v těch našich ulicích ví každej. A tak se Andy Parker vydá na čmuchandu.“ Zastavil se u svého stolu, otevřel horní zásuvku, vytáhl služební pistoli a připjal si pouzdro k pravé postranní kapse. „Nepředřete se tu,“ řekl, když procházel brankou v hrazení. „Ne že byste podle mýho tu radu potřebovali.“

Na dlouhé chodbě doznívaly jeho kroky. Hernandez se za ním díval, jak zahýbá na železné schodiště. Když se ohlédl do služebny, viděl, že Parkera pozoruje i Carella.

Vyměnili si pohled, ale neřekli ani slovo a mlčky se vrátili ke své práci.

Azucena Gomezová patřila k těm šťastným lidem, kteří se krásní narodí a krásní zůstanou, byť jim život tropil sebehorší kousky jméno Azucena znamená v překladu „bílá lilie“ a jí padlo jako ulité; měla bílou a hladkou pleť a v jejím obličeji a těle jako by se spojovala jemná krása se vznešeností té květiny Oválnému obličeji dominovaly hnědé, poněkud zešikmené oči, které dodávaly jeho jinak vážným rysům exotický nádech. Nos měla rovný a tenký a ústa budila dojem, že se co chvíli rozpláčou. Aniž udržovala dietu, zachovala si postavu, která vyvolávala na nárožích jejího rodného Portorika obdivná hvízdnutí. Bylo jí dvaačtyřicet let, poznala, co to je být ženou, a věděla to dosud, znala i slasti i strasti mateřství. Byla menší postavy a to jediné jí snad ubíralo na kráse, ale když stála vedle postele svého syna a dívala se dolů na něho, zdála se neobyčejně vysoká.

„Alfredo,“ řekla.

Neodpověděl. Ležel natažený přes celou postel a tvář měl zarytou do polštáře.

„Alfredo?“

Nezvedl hlavu, aru ji neotočil od polštáře. „Mama, nechej mě,“ mumlal. „Prosím tě!“

„Musíš mě vyslechnout,“ řekla. „Je to důležité, abys mě vyslechl.“

„Na tom, co ty řekneš, nezáleží, mama. Já už vím, co já musím udělat.“

„Jít do kostela, to musíš?“

„Sí.“

„A oni ti ublíží.“

Naráz se posadil. Byl to šestnáctiletý chlapec s matčinou světlou pletí a velikýma hnědýma očima. Na tvářích měl mladické chmýří. Ústa se jen jen bolestně zkřivit – jako jeho matce.

„Já chodím do kostela každou neděli,“ řekl prostě. „A dneska já půjdu taky. Oni mi nemůžou zabránit.“

„Nemůžou ti zabránit, ale ublíží ti. Řekli ti to přece.“

„Sí.“

„Kdo ti to řek?“

„Kluci.“

„Který kluci?“

„Mama, tohle pro tebe není nic,“ opakoval Alfredo žalostně. „To je…“

„Proč? Proč ti chtějí ublížit?“

Alfredo neodpovídal. Díval se na matku a mlčel.

„Proč, Alfredo?“

Slzy se vyřinuly náhle. Cítil, jak mu stoupají do očí, a rychle se odvrátil, aby ho matka neviděla brečet. Vrhl se opět na postel, zaryl hlavu do polštáře a ramena se mu otřásala vzlykotem. Matka se ho dotkla.

„Jen plač,“ řekla.

„Mama, já stydím se –“

„Pláč dělá dobře. Tvůj otec taky někdy plakal. To není hřích, když muž pláče.“

„Mama, mama, prosím tě, ty nepochápeš…“

„Já chápu, že jsi můj syn,“ řekla paní Gomezová s prostou logikou. „Chápu, že jsi hodný chlapec, a že ty, kdo ti chtějí ublížit, jsou zlí. Na ulici nesmějí rozhodovat ty zlí, Alfredo. Říkáš, že musíš jít v jedenáct na mši jako vždycky. Že musíš jít, i když ti ublíží. Tohle nedovedu pochopit.“

Opět se posadil a slova, která vyhrkl, zněla jako výkřik.

„Nemůžu bejt posera!“

„Nemůžeš bejt… co?“ zeptala se nechápavě.

„Já nemůžu bát se, mama. Já nemůžu srabovat. Ty nechápeš to. To není něco, co ty by chápala. Já prosím, ty nech mě dělat, co já musim.“

Matka stála u postele a zírala na svého syna, jako by ho nepoznávala, jako by to děcko, které držívala u prsou, které kdysi sálo její mléko, byl někdo cizí. Jeho obličej, jeho řeč a dokonce i oči, všechno se zdálo vzdálené a neznámé. Upírala na něj pohled, jako by jeho silou mohla obnovit někdejší pouto.

„Byla jsem na policii,“ řekla konečně.

„Cože?“ vyjekl.

„Sí.“

„Proč ty si to dělala? To myslíš si, že policii záleží na mě? Na Alfredovi Gomezovi? Policie stojí za nic. Copak ty nepoznáš policii v naší čtvrtku?“

„Jsou dobrý policajti a špatný policajti. Byla jsem za Frankiem Hernandezem.“

„Frankie stejnej s ostatníma. Mama, proč ty si to dělala? Proč ty se do toho samícháš?“

„Frankie ti pomůže. Je z našeho barria.“

„Ale Frankie stal se policajt, detektýv…“

„Vyrost na našich ulicích, tady. Je Španěl a pomáhá svejm lidem. Pomůže ti.“

„Ty neměla si tam chodovat,“ řekl Alfredo a zavrtěl hlavou.

„Já jsem v životě nebyla na policii,“ řekla paní Gomezová. „Tohle je poprvé. Můj syn je v nebezpečí, a tak jsem tam šla pro pomoc.“ Odmlčela se. „Slíbil, že příde. Dala sem mu adresu. Slíbil, že příde a promluví si s tebou.“

„Já nic neřeknu mu,“ zašeptal Alfredo.

„Řekneš mu všechno, co je potřeba.“

„Kolik je hodin?“ zeptal se Alfredo najednou.

„Máš čas.“

„Musim se voblikávat do kostela.“

„Nejdřív si promluvíš s Frankiem Hernandezem. Ten bude vědět, co máš dělat.“

„Ten bude to vědět,“ řekl Alfredo. „Ten bude vědět, co já mám dělat, určitě!“ Výsměch v jeho hlase byl zabarvený hořkostí a bezvýchodným smutkem.

„Bude to vědět,“ prohlásila paru Gomezová. Věřila tomu.

4

Námořník se jmenoval Jeff Talbot a růžový opar alkoholu se začínal vytrácet, když se rozhlížel po ulici před bistrem a divil se, jak mohl někdy říct, že to tu vypadá jako hezká čtvrť. Dokonce ani to slunce nepomáhalo, aby ulice vypadala líp. Pomáhalo jedině tak, jako silný reflektor pomáhá ozářit smetiště. Zamžikal proti jeho paprskům, zamžikal na ulici a řekl najednou: „Jsem střízlivej“; zrovna tak náhle si uvědomil, že je to pravda.

„Fajn,“ pochválil ho Luís. „Jak se cejtíš na tomhle světě?“

„Mizerně.“ Námořník otočil židličku zase k pultu. „Začíná mě bolet palice. Tohle je pěkně svinská čtvrť, co?“

„Záleží, jak se na to koukáš,“ řekl Zip. „Mně se líbí.“ „Vážně?“

„Já tu bydlim. Dyž sem tady, tak chodníky zpívaj.“

„Co zpívají?“ zeptal se Jeff. V hlavě mu začínalo bušit. Nechápal, proč se baví s cizím klukem a proč toho včera tolik vypil.

„Jemu zpívá rokenrol,“ řekl Luís.

„Tenhle strejc se vyzná, námořníku. Umí všecky…“

Zip se zarazil. Najednou na stoličce ztuhl a upřel pohled ven na ulici.

„Co je?“ zeptal se Jeff.

„Zákon,“ utrousil Zip na půl úst.

Zákon, na který narážel, představoval Andy Parker. Klackoval se ležérně a nevšímavě po ulici, z úst mu visela cigareta a každý by ho byl pokládal za žebravého pobudu, který se právě vyspal někde v pasáži. Křiklavou květovanou košili měl uválenou a pobryndanou od kávy. Při chůzi se nedbale škrábal na prsou a pohledem prozkoumával ulici.

„Jedinej zákon, kterýho se bojím, je Pobřežní hlídka,“ řekl Jeff a pustil Parkera z hlavy. Postrčil šálek přes pult. „Můžu dostat ještě jednu?“ Usmál se a pak se zašklebil bolestí. „Páni, ale ta palice bolí, když se směju!“

Andy Parker zamával zvenčí Luísovi. „Qué pasa, maricón?“ zahlaholil.

„Ahoj, Andy,“ pozdravil ho s úsměvem Luís. „Dáš si kafe?“

„Docela jo,“ řekl Parker. „Horký.“ Vešel do bistra a posadil se vedle Jeffa. Chvíli si prohlížel Zipa a pak se zeptal: „Odkdy obsluhuješ grázly, Luísi?“

„Objednal jsem si kafe,“ namítl Zip. „Něco se vám na tom nezdá, poručíku?“

„Nejsem poručík a ty nebuď drzej.“

„Já myslel, že už ste nejmíň kapitán. Po všech těch ochlastech, kerý ste načapal v Groverovym parku.“

„Tak hele, ty smrade…“

„Todle je detektiv Andy Parker, námořníku,“ skočil mu do řeči Zip. „Je známej jako tvrdej polda. Za dva cenťáky by zabásnul vlastní babičku.“

Slova doprovázel úsměvem a Jeff najednou pochopil jeho systém. Jako kdyby mu někdo poradil, že s úsměvem se dostane dál, zvlášť s úsměvem odhalujícím bělostné zuby, který neodvratně vyvolá srdečnou odpověď. Tomu náhlému oslňujícímu lesku neodolal ani Parker. Usmál se.

„Za dva cenťáky tě nakopnu, až poletíš přes ulici,“ odpověděl, ale jeho slova nenaháněla strach. Výhrůžka změkčená úsměvem neměla váhu.

„Vidíš?“ řekl Zip a dosud se usmíval. „Vsadím se, že by to udělal každýmu puberťákovi z naší ulice.“

„Jen do toho,“ přitakal Parker. „Klidně se do mě navážej a uvidíš!“ Ale hrozba zase nebyla opravdová, úsměv ji zbavil síly. Parker obrátil pozornost k námořníkovi, chvíli si ho prohlížel a pak se zeptal: „Copak tady u nás děláš, námořníku?“

„To samý, co ten kluk. Piju kafe.“

„Zkusíme to znova,“ řekl Parker znechuceně. „Co tady u nás děláš?“

„Slyšel jsem vás hned poprvé.“

„Tak mi odpověz, jak se patří.“

„Do týhle čtvrti se nesmí chodit?“ zeptal se Jeff.

„Smí se sem chodit, ale je tu zatraceně…“

„Tak mi dejte pokoj.“

„Andy, on je trochu namazanej,“ vložil se do řeči Luís a rozpřáhl ruce. „Dyť to znáš. Nech ho…“

„Ty se do toho nepleť, Luísi,“ okřikl ho Andy.

„Já už jsem vystřízlivěl, díky, Luízo.“

„Já jsem se tě na něco ptal.“

„Pro Krista,“ řekl Jeff. „Přišel jsem ošetřovat nemocnou babičku.“

Zip vyprskl smíchy a pod Parkerovým ledovým pohledem smích potlačil. Zatvářil se, jako by neuměl do pěti počítat, a Parker se vrátil k námořníkovi.

„Jak se jmenuje ta tvá babička?“ zeptal se ostře.

„Teď jste mě dostal, pane poručíku. Já jí odjakživa říkám jen babičko.“

„Z který jsi lodi?“

„Proč?“

„Protože se ptám.“

„Jak vím, že nejste ruskej špión?“

„Vy si všichni myslíte, že jste bůhvíjak chytrý, že jo? Přivandrujete si sem a zaneřáďujete mi revír.“

„Kdo vám zaneřáďuje ten váš ošklivej revír? Já si tu jen piju kafe, nic víc.“

„No tak, Andy, no tak,“ řekl Luís ve snaze zmírnit ovzduší. „Tady máš svý kafe. Vypij si ho, dokud je horký.“

Parker přijal šálek. „Víš, kolik námořníků tady vokradou?“

„Tohodle nevokradou, poručíku,“ ozval se Zip. „Je pod mojí vochranou.“

„Ty bys neochránil aru dřevěnej centík před slepcem. Co tady hledáš, námořníku?“

„Už jsem vám to řek.“ Jeff se začínal zlobit. „Babičku.“

„Ženskou?“

„Proč se ptáte? Vy byste mi nějakou dodal?“

„Námořníku, dej si pozor na…“

„Chcete říct, že bych tady v tý milý, hezký, čisťounký čtvrti, o kterou se tak bojíte, že ji zašpiním, nějakou opravdu našel?“

„Námořníku, mluvím s tebou po dobrým. Koukej mazat pryč. Radím mu špatně, Luísi?“

Luís pokrčil rameny. „Říkal jsem mu to samý, Andy.“

„Jasně,“ přisvědčil Parker. „Heleď, Luís tady žije. Zná to tady jako svý boty Pověděls mu, jak to tady vypadá, Luísi?“

„Pověděl. Řek sem mu to.“

„Do čeho tady může člověk vlítnout? O chlapech, jako je Pepe Miranda?“

„Sí, to je teda eso,“ řekl Luís.

„Co máte proti Pepemu?“ zeptal se Zip. „Včera z vás udělal stádo vopičáků.“ Zip se ušklíbl. „Kolik poldů držel v šachu? Čtyry? Nebo pět? Páni, vypadali ste jako pěkný debilové!“ Obrátil se k Jeffovi. „Nakráčeli mu do bejváku a von jim v deseti vteřinách sebral bouchačky a vodmašíroval jakoby nic. Maj kliku, že je jen tak pro srandu nevodprásk.“

„Hrdina až na půdu, co?“ řekl Parker. „Uniká zákonu, a tak z něho…“

„Já z něho nic nedělám. Jen se mi zdá, že vy, geniální čmuchalové, ste ho měli už dávno zhaftnout. To je všecko. Nemám pravdu?“

„My ho dostaneme. Zvlášť když se vrátí sem k nám.“

„Von se už vrátil?“ zeptal se Zip dychtivě.

„Snad.“

„Neděláte si srandu?“ Parker se zatvářil neurčitě.

„Sem? Fakt?“

„Ty bys náhodou nevěděl, kde je?“

„Já? Dybych to věděl, hned vám to řeknu, poručíku. Naneštěstí nesleduju pohyb podsvětí.“

„Ty, Luísi?“ zeptal se Parker a rychle se obrátil k pultu, jako by doufal Luíse zaskočit.

„Tohle slyším poprvé, Andy. Proč by se sem vracel? Nenadělal tu už dost malérů?“

„Kdo je Pepe Miranda?“ zeptal se Jeff.

„Pepe Miranda je pětatřicetiletej gauner. Mám pravdu, Luísi?“ řekl Parker.

„Je gauner jen proto, že ho nemůžete dostat,“ opáčil Zip.

„Ba ne. Andy má pravdu,“ řekl Luís. „Miranda je gauner. Práskanej!“

„My jsme s Luísem zajedno,“ souhlasil Parker. „Rozumíme si. Je tady tak dlouho jako já a ani jednou si neodplivnul na chodníku.“ Zasmál se. „Ví, že bych ho okamžitě sbalil a odved na stanicí, viď, Luísi?“

„Jakpak by ne,“ přidal se Luís k žertu.

„A proč teda nesbalíte Mirandu a nevodvedete ho na stanici, poručíku?“ zeptal se Zip, jako když medu ukrajuje.

„Nemysli si, že to neuděláme! A dej pokoj s tím poručíkem! Miranda si o to koleduje už moc dlouho. Když kluk dostane do rejstříku písmena em a zet, ještě než mu je čtrnáct…“

„Co dyž dostane?“ zeptal se Jeff.

„Poznámku ,mladistvej zločinec‘. Ve čtrnácti, tak co můžeš vočekávat? Vod tý doby, co tady založil ten pouliční gang, se vůbec nezměnil. Ty Zlatý Španěly Pamatuješ se na ně, Luísi? To bylo dřív, než tyhlety gangy přišly do módy.“

„Předběh svou dobu,“ zašklebil se Zip.

„Že předběh svou dobu? Nežvaň, prosím tě!“

„Nestáli za nic,“ řekl Luís a zamračil se. „Pamatuju se na ně. Cucáci. jako ty dnešní. Žádnej rozdíl.“

„Až na to, že dneska máme atomovej věk,“ řekl Parker, „a tak mají místo nožů bouchačky. Miranda zabil v dvaačtyřicátým, když mu bylo sedmnáct, dítě, námořníku, přeříz mu krk od ucha k uchu.“

„Ten smrad si to asi zasloužil,“ mínil Zip.

„Jeho obhájce ho z toho dostal jen se zabitím,“ dodal Parker.

„Měli ho poslat na křeslo,“ vmísil se do řeči Luís. „Uškvařit ho.“

„Poslali ho do státního lapáku do Castleview. Pobyl si tam akorát tak dlouho, že nemusel narukovat. Do druhý světový. Když ho pustili na podmínku, vrátil se sem. Tenkrát frčel herák a Miranda s ním začal kšeftovat.“

„Kazit děti! Jak má někdo to svědomí?“

„Kdo vo herák nestojí, tak s ním nezačne, strejdo,“ řekl Zip. „Miranda je v tom nevinně.“

„A co řekneš, když se nám nelíbí, kolik lidí v tomhle zatraceným městě zamordoval?“

„Nemůžete mu dokázat, že někoho zabil.“

„To si myslíš ty! Ve všeobecný nemocnící umírá zrovna teď jedna stará paní, která na fotografii poznala Mirandu jako chlapa, kterej ji zmlátil a ukrad peněženku.“

„Miranda a zloděj? Nevěš mi bulíky na nos, poldo!“

„Miranda je sprostej zloděj a ne ten tvůj hrdina, abys věděl! Co po něm deme, přestal s těma výnosnejma přepadama a krádežema. Tak eště přepadat starý babky. Až ho dostaneme, zavřeme ho, až bude modrej!“

„To se ví. Až ho dostanete.“

„Dostanem ho. Je tady někde, to je na beton. Jen co zjistíme kde, máš po legraci, Mirando! Vo jednoho hrdinu v naší čtvrti míň.“ Parker mohutným douškem dopil kávu, postavil šálek a řekl: „To bylo bašta kafe, Luísi. Luís dělá nejlepší kafe v týhle čtvrti.“

„No jo, no jo.“

„Myslí, že si z něj utahuju. I dybych tě neměl rád, Luísi, na to tvý kafe bych přišel dycky.“

„Mít za zákazníka poldu je dobrý, aspoň má člověk svatej pokoj.“

„A toho je tady setsakra málo,“ dodal Parker.

„No, nudou tady člověk zrovna nezajde,“ přisvědčil Luís.

„Je to tu docela jiný než na tom tvým vostrově, co?“

„To ano.“

„Strávil sem tam jednou tejden, měl sem přivézt zpátky toho chlapa, kterej utek, když vykrad klenotnictví na Jižní čtvrtý. Tam je život, páni! Člověk se celej den válí na slunci, cumlá cukrovou třtinu, chodí na ryby A v noci…“ mrkl na Luíse. „V noci vás Portorikány nikdo neudrží, co Luísi?“

„Pro chlapa, kterej je opravdu chlap, jsou noci všude stejný, Andy.“

„Hele, pánové, dejte si bacha na tohohle fešáka,“ řekl Parker a smál se. „Tři děcka už má a mám dojem, že zadělává na další.“

„V mým věku?“ Luís se smál s ním. „Ne ne, to by musel bejt zázrak.“

„Nebo nájemník,“ řekl Parker. „Dej si pozor na nájemníka, Luísi.“ Položil Jeffovi ruku na rameno. „Tady je víc nájemníků, než bys spočítal na prstech. V některejch ulicích jsou domy, my jim říkáme ,horký postele‘, kde si můžeš najmout kvartýr na vosum hodin, tři spací šichty, věřil bys tomu?“

„My nájemníky neberem,“ řekl Luís pořád ještě se smíchem. „Teresa je v bezpečí.“

Parker vzdychl, vytáhl z kapsy kapesník, otřel si obličej a pak řekl: „Tak abysme se vrátili k prevenci zločinu, co říkáte? Námořníku, já bejt tebou, tak na babičku zapomenu. Vypadni vodsuď! Tahle čtvrť se pro hodný chlapečky nehodí.“

„Proč ne?“

„Protože když neposlechneš, může se ti stát, že ti někdo ufikne hlavu, ani se nenaděješ.“

„Risknu to.“

„Jo, jen si to riskni. Slavný poslední slova. Doufám, že máš u sebe svý papíry. Abysme věděli, kam poslat mrtvolu.“

„Pošlete ji jeho babičce,“ ušklíbl se Zip. „Čeká ho.“

„Ty kluku máš kliku, že sem dneska v dobrý náladě.“ Parker se otočil k Luísovi. „Hej, pinga?“

„Sí, cabrón?“ odpověděl Luís a oba se smáli potěšením nad důvěrností, s kterou se častují sprosťárnami.

„Kdyby ses doslech něco o Mirandovi, tak na mě nezapomeň!“

„Nezapomenu.“

„Fajn. Adiós.“

Vyšel z bistra a zamžikal proti slunci. Proč jen vychází tak dobře s Luísem a tak špatně s Frankiem Hernandezem? Nejsou snad voba Portorikáni? Jsou, jak by ne. Ale Luís je jinej, Luís je ochotnej přijmout moje poznámky na adresu svejch rodáků, kdežto Frankie, ten náfuka, v takovým případě ohluchne a voněmí. Jak by moh člověk doufat, že si inteligentně pokecá s někým, kdo je už předem naježenej? S takovým člověkem se prostě nedá mluvit. Zato s Luísem je řeč. Proto je to tak fajn. Proč není Hernandez jako Luís?

Parker si zhluboka povzdechl.

Lidi jsou všelijaký, řekl si. Lidi jsou všelijaký.

5

Zip se pochechtával, ale jakmile Parker zašel za roh a pokračoval dál po ulici, smích ho přešel.

„Vy byste prásknul Pepeho tomudle svinskýmu poldovi?“ zeptal se.

„Pepe Miranda není můj brácha,“ odpověděl Luís.

„Práskač je dycky práskač.“ Zip se obrátil a šel ke hrací skříni. Chvíli si prohlížel názvy, pak do ní zasunul minci, vybral si jeden, stoupl si za skříň a zesílil zvuk, takže do bistra doslova vtrhlo mambo.

„Ne tak nahlas, ne tak nahlas,“ napomenul ho Luís.

„Ticho, strejdo,“ řekl Zip s úsměvem. „Neni slyšet muzika.“

„Řek jsem, ne tak nahlas,“ okřikl ho Luís, obešel pult, přistoupil ke skříni a sahal po ovladači hlasitosti, když mu rozesmátý Zip vstoupil do cesty. Hudba burácela, trubky vřeštěly, bubny rytmicky duněly Bolest v Jeffově hlavě náporem hluku zesílila. Otočil se od pultu k hrací skříni. Luís se pořád ještě snažil ztlumit zvuk a pochechtávající se Zip tancoval před ním, stavěl se mu do cesty, uhýbal, aby ho přilákal blíž, a znova mu bránil v pohybu. Jeho úsměv sice nezmizel, ale v té veselé obraně hrací skříně nebyla ani špetka humoru. Luís vyrazil proti němu a Zip konečně ucukl a vytančil na ulicí jako boxer, který utíká od provazu ringu. Luís nahmatal knoflík a ztlumil zvuk na nejnižší míru.

Zip se ozval z ulice. „Ne tak tiše, vy starej zloději! Sou tam pořád eště moje prachy!“

Luís se zlostně vrhl k pokladně, otevřel s cinknutím zásuvku, vyndal minci a hodil ji na pult. „Tumáš!“ křikl. „Vem si svý prachy a vypadni!“

Zip pohodil hlavou a hlasitě a výsměšně se rozřehtal; stejně jako předtím ten smích zcela postrádal humor. „Jen si to nechte, strejdo,“ řekl. „Nejspíš ste na to dělal celej tejden.“

„Praskly by mi bubínky,“ řekl Luís. „V neděli ráno! Neví, co se sluší!“

Luís dával sice přednost tiššímu prostředí, ale muzika přesto jako by rázem probudila celou čtvrť. Než spustila, byla ulice tichá a prázdná jako venkovská cesta, a najednou se zahemžila lidmi. V dálce se opět rozezněly zvony a jim v odpověď vycházeli sousedé z domů; pomalu sestupovali po schůdcích, bylo to první zvonění a do začátku mše bylo času habaděj. Deska se dotočila, ale zvony hlaholily o sto šest a ulice oživla barvami, které jako by odpovídaly červencovému vedru. Byly tak živé, až tropické, že píchaly do očí. Z jednoho činžáku vyšly dvě dívky v křiklavě růžových šatech a kráčely zavěšeny po ulici ke kostelu. Z jiného domu vyšel staň‘k v hnědém hedvábném obleku a s brčálově zelenou kravatou a dal se týmž směrem. Paní s červeným parasolem, který ji měl chránit před sluncem, kráčela důstojně jako královna a táhla za sebou hošíka v oblečku s krátkými kalhotkami. Lidé na sebe navz
ájem kývali, usmívali se a prohodili pár slov. Byla přece neděle ráno. Byl přece den odpočinku.

Z konce ulice, proti lidské vlně, která jednomyslně plynula ke kostelu na druhém konci bloku, se přihnal Cooch s dvěma dalšími chlapci. Zip je okamžitě spatřil a šel jim naproti.

„Proč dete tak pozdě, vy idioti?“ zeptal se.

„Museli sme čekat na Sixta,“ řekl Cooch.

„Co si myslíš, že si, Sixtó? Chlap nebo chůva?“

Na Sixtovi bylo patrné, že je na nejlepší cestě se začervenat. Byl to šestnáctiletý hubený výrostek s očima, které jako by chtěly uhnout při každém nelaskavém slově. Mluvil anglicky se španělským přízvukem někdy výrazným, někdy jen docela mírným. Hlas měl tichý a užíval ho váhavě, jako by si nebyl jist, že ho někdo chce slyšet.

„Musel sem pomáhat mámě,“ řekl Zipovi.

Druhý chlapec, který přišel s Coochem, měřil přes metr osmdesát a pleť měl tak tmavou, že se v té barvě ztrácela jeho osobnost. Jeho rysy prozrazovaly směs černocha s bělochem, ale ta směs byla tak nevýrazná, že i ona působila neurčitým a málo inteligentním dojmem. Bylo mu šestnáct let. Pohyboval se pomalu a pomalu i myslel. Prázdná mysl a prázdný výraz – pro své vrstevníky byl něco jako poněkud nezdařený portrét, a tak ho pojmenovali Papá, na šestnáctiletého, který vypadal na sedmdesát, se to hodilo.

„Když tata jesdí pryč, já pomachám mamě,“ řekl. „Von mi poručoval pomachej mamě.“ Mluvil s tak silným náznakem španělštiny, že se jeho slovům občas nedalo rozumět. V takových případech se pak vracel ke své mateřštině a to přispívalo k dojmu, že je starý mladý – starý, protože lne k rodnému jazyku a k odvěkému pomalému rytmu života ve své vroucně milované vlasti.

„Jenže to teď neplatí,“ řekl Zip. „Když je pryč, tak seš hlavou rodiny ty. Mužskou práci děláš, to se ví.“

„Muj tata je v obchodovej maríně,“ řekl Papá pyšně.

„Co nám to chceš nabulíkovat, vole? Je pingl.“

„Ale na lodi! Takže je mariňák.“

„Je pingl! Ale už sme tu prokecali moře času. Uděláme si plán. Musíme sebou hodit, abysme stihli tu mši v jedenáct.“ Obrátil se k Sixtovi, který bez zájmu civěl na ulici. „Deš s náma, Sixto?“

„Co jako? No jo… du s váma, Zipe.“

„Vypadáš jako náměsíčnej.“

„Přemejšlel sem… no, hele, ten kluk, ten Alfredo, neni tak špatnej…“

„Vodskáče si to a hotovo,“ řekl Zip. „Už vo tom nechci ani slyšet.“ Zarazil se. „Řekneš mi laskavě, na co to krucinál čumíš?“

„Na flašinetáře.“

Flašinetář obešel nároží a zastavil se těsně před bistrem. Jeho papoušek měl brčálově zelená křídla, seděl na flašinetu, bral zobákem od lidí mince, odevzdával je svému pánovi a pak se sehnul a vytáhl z hromádky na flašinetu jeden lístek. Kolem flašinetáře a jeho cvičeného ptáka se okamžitě shromáždil dav nedělních návštěvníků kostela, vyšňořených do letních šatů křiklavých barev. Děvčata pištěla, když si přečetla svůj osud, stařečci a babky se znalecky usmívali. Jeff vyšel z bistra a podal papouškovi peníz, papoušek klovl mezi lístky a v zobáku se mu objevil proužek bílého papíru. Děvčata ječela nadšením. Flašinetáře obklopovalo ovzduší nevinnosti, mechanická muzika, kterou vyluzoval, a papouškova obratnost se spojovaly s důvěřivostí davu; byla neděle dopoledne, tedy čas, kdy se dá věřit v šťastný osud, dá se věřit, že všechno dobře dopadne. A tak se lidé tísnili kolem flašin
etáře a jeho papouška a kolem námořníka, který si s úsměvem četl z papíru, co ho čeká a co ho nemine, a radostně se rozesmál, když papoušek klovl do další předpovědi. Vládla tu nevinnost, tetelila se v letním vzduchu jako pravda.

Ani ne tři metry od flašinetáře a od pestrého nedělního davu lidí stáli v hloučku Zip a tři další hoši v červených bundách a šuškali si. Bundy měly na zádech nápis LATINSKÁ JÍZDA, písmena byla vystřižena ze žluté plsti a nastehována na červený satén. Latinská jízda, Latinská jízda, Latinská jízda, Latinská jízda, čtveřice výrostků, kteří se tiskli k sobě a mluvili šeptem, zatímco flašinetář vysílal do éteru hudbu nevinnosti a pravdy

„Já.., já myslel jsem,“ řekl Sixto, „že my bysme měli ho jenom – chápejte – jenom varovat.“

„Za to, že vobtěžoval naši holku?“ zašeptal udivený Cooch.

„Von nic jí neudělal, Coochi. Jen povídal Čau. To není nic zlýho.“

„Šahal na ni,“ řekl Cooch s konečnou platností.

„Ne, ona říkala, že ne. Já sem zeptal se jí. Jen pozdravil ji Čau.“

„Kdo ti dal právo se jí vyptávat?“ zajímal se Zip. „Čí je to holka? Tvoje nebo moje?“ Sixto mlčel. „No?“

„No, hele, Zipe,“ ozval se až po dlouhém uvažování, „já myslim… já myslim vážně, že vona to neví. Teda, vona neví, že vy ste domluvený.“

„Já se s takovou žábou nepotřebuju domlouvat. Řikám, že je to moje holka, a to stačí.“

„Ale vona to nemyslí.“

„Co si myslí vona, je mi putna.“

„Stejně,“ řekl Sixto. „Tvoje holka nebo holka na jinýho, ale Alfie nic jí neudělal, tak proč my musíme ho střílet?“

Chlapci chvíli mlčeli, jako kdyby je jejich úmysl vyjádřený slovem, vyvolávajícím představu pistole, tak šokoval, že ztratili řeč.

„Chceš zdrhnout?“ zasyčel Zip. Sixto neodpovídal. „Já myslel, že máš kuráž, že si chlap.“

„Já mám kuráž.“

„Kuráž on má, Sipe,“ přidal se Papá na Sixtovu obranu.

„A proto chce vycouvat? Jak by se ti líbilo, dyby to byla tvoje holka, Sixto? Jak by se ti líbilo, dyby si Alfie dovoloval na tvou holku?“

„Ale von si nedovoloval. Von jen pozdravil ji Čau. Co tak špatnýho je na tom?“

„Seš člen našeho klubu?“

„Sem. Jasně.“

„Proč?“

„Já… já nevim. Člověk musí bejt v..“ Sixto upadl do rozpaků. „Já nevim.“

„Jesli si v našem klubu, jesli nosíš červenou bundu, tak budeš dělat to, co říkám já. A já říkám, že Latinská jízda odkrouhne dneska v jedenáct hodin po mši Alfreda Gomeze. Jesli se chceš zdejchnout, tak di!“ Udělal významnou pauzu. „Já vim jen to, že Alfie byl na Chinu sprostej. China je moje holka, ať to ví nebo neví, je ti to jasný? China je moje holka a to znamená, že Alfie si zavařil pěknej průser.“

Cooch přisvědčil. „Pořádnej.“

„A to neznamená nakládačku. Nakládačka nestačí, pude do kytek. Jesli chceš vzít roha, Sixto, tak si di. Jen si pak dávej bacha, to ti teda radim.“

„Já jen myslel sem… no, jen sem myslel… Koukni, Zipe, nemůžeme si promluvit s nim?“

„Sakra, dej už pokoj,“ rozzlobil se Zip.

„Nemůžeme jen poradit mu… aby… už nepromluvil na ni? Nemůžeme udělat to? Proč musíme ho… zabít?“

Následovalo dlouhé ticho, neboť padlo další slovo, slovo ještě silnější než to první, a znamenalo přesně to, co říkalo. To slovo znamenalo zabít, připravit někoho o život, zabít, zavraždit, a viselo v tom tichém červencovém vzduchu mezi nimi. „Proč ho musíme… zabít?“

„Protože to řikám já,“ pronesl Zip tiše.

„Bylo by jinak, kdyby doopravdicky…“

„Co jinýho chceš dělat? Nechat sebou vorat?“ zeptal se Zip. „Ty vole, nemáš už toho dost, že s tebou celou dobu někdo vorá?“

„To já nepověděl. Já jen…“

„Že se sápal na Chinu, ví tady každej,“ vykládal Zip ublíženě. „Mám já snad…“

„Von se nesápal na ni. Pozdravil Čau.“

„A to snad mám já jít a pokecat si s ním vo tom? Ahoj, Alfie, jak se máš, kámo, prej si tuhle vošahal Chinu, bylo to dobrý? Mám ho snad držet za tu jeho hnusnou pracku, Sixto?“

„Ne, ale…“

„Ty nechceš, aby si nás vostatní kluby všimly? Nechceš, aby věděly, že si na nás nesmí nikdo dovolovat?“

„Chci to, ale…“

„Tak teda máme nechat takový posery, jako je Alfie, píchat s našima holkama?“

Sixto zavrtěl hlavou. „Zipe, Zipe, dyt von ani na ni…“

„Fajn, tak teď našpicuj uši,“ řekl Zip. „Až to dneska provedem, sme někdo. Chápeš to? Vodděláme toho grázlika a v celým vokolí se nenajde člověk, kerej by nevěděl, kdo sou Latinský jezdci. Budou vědět, že si na nás nemůže nikdo dovolovat. Po dnešku bude chtít každej parchant vstoupit do našeho klubu, budeme někdo. NĚKDO.“ Odmlčel se a nadechl, oči mu planuly. „Mám pravdu, Coochi?“

„Samo!“ odpověděl Cooch.

„Fajn. Alfie de na mši v jedenáct jako dycky. Mše skončí asi ve tři čtvrtě na dvanáct. Chci, abysme ho dostali na schodech, až vyjde ven.“

„Na scho –?“ žasl Sixto.

„Jo, na schodech. Všichni čtyry začneme střílet najednou a nikdo nepřestane, dokud nebude Alfie na zemi. Miřte pořádně, protože kolem bude moře nevinnejch lidí.“

„Zipe, na kostelových schodech?“ řekl Sixto. Obličej měl bolestně zkřivený. „Ave Maria, nemohli bysme –“

„Řek sem na schodech. Kde ho všichni uviděj umírat. Máme čtyry bouchačky Já mám pětačtyřicítku, protože chci tomu neřádovi ustřelit hlavu.“

Flašinetář dohrál. Ulice najednou ztichla.

„Máme dvě osmatřicítky a jednoho lugera,“ zašeptal Zip. „Vemte si každej, co chcete.“

„Já lugera,“ řekl Cooch.

„Máš ho mít. Sixto, ty a Papá si vemte osmatřicítky. Mám to všecko u sebe v kvartýře. Vyzvednem je a pak si seženeme dva kluky, co je ponesou.“ Chvli mlčel. „Teď mě napadá, že bude lepší, když ty tu zůstaneš, Sixto. Budeš hlídat Alfieho barák. Je to první dům hned za rohem.“

„Jak ty myslíš,“ řekl Sixto hluše.

„Nesmíš ho propásnout. Dyby vyšel, pudeš za nim. Dyž tu nebudeš, až se vrátíme, začnem tě hledat.“

„Tak jo.“

„Co si povídal?“

„Nic. Tak jo.“

„Tak jo,“ opakoval Zip. „Deme.“ Objal Cooche kolem ramen a dali se směrem k jeho bydlišti. Papá se šoural vedle nich. „Seš rozčilenej, Coochi?“

„Cože? Jo, asi sem. Trochu.“

„Vole, já sem! Dnešek začíná dobře, chápeš, jak to myslim? Hejbe se to.“

„Jo, to je fakt,“ řekl Cooch.

„Někerý neděle čučíš tady na schůdkách a div se nezcvokneš. Kór teď v létě. Ale dneska je to jiný Dneska nás čeká milión věcí, že jo? Chci říct, Coochi, že je mi z toho vohromně. Z tý akce, víš? Cítím se jako pámbu.“

Všichni tři chlapci vešli do činžáku a Cooch se zašklebil. „Alfie se jako pámbu cítit nebude,“ řekl.

Sixto stál na rohu vedle bistra, hlídal Alfieho dům a nervózně se kousal do dolního rtu.

V bistru podal Jeff papírek s věštbou Luísovi a zeptal se: „Co tomu říkáte?“

„Ozbroj se trpělivostí a rozhodností,“ četl Luís, „a dosáhneš všech svých cílů.“

„Tak jo,“ řekl Jeff. „V kolik otvírá ta La Gallina?“

„Já jsem doufal, že na La Gallinu zapomeneš.“

„No, když už jsem tady…“ Jeff pokrčil rameny a nedořekl. „V kolik otvírají?“

„Je neděle a La Gallina je bar – kromě toho ostatního. Otvírají až v poledne.“

„Tak mám ještě spoustu času.“

„Kdybys mě poslech…“

„Hej! Hej, vy tam!“ zahulákal někdo, a když se Luís s Jeffem otočili k ulici, objevil se Andy Parker, jako kdyby spadl z nebe. Došel až k Sixtovi, který stál na rohu, a zařval: „Ty! Ty tam!“

Polekaný Sixto začal couvat. „Já?“ zeptal se. „Jako já?“

„Co tu děláš?“ zeptal se Parker a přišel blíž.

„Nic. Já jen tady stojím…“

„Čelem ke zdi!“

„Co jako?“

Parker ho popadl za bundu na prsou a přirazil ho k podpůrnému sloupku v rohu bistra. „Řek sem čelem ke zdi!“

„Já… já nic sem neudělal, já jen sem…“

„Sehnout!“

Sixto na něj nechápavě zíral.

„Předkloň se, setsakra!“ zařval Parker.

Sixto pořád ještě nechápal. Rozzuřený Parker, který myslel, že ten kluk se drze vysmívá jeho rozkazu, mu vrazil pravici do žaludku, až se Sixto předklonil, a otočil ho obličejem ke sloupku; Sixto si se skloněnou hlavou svíral rukama žaludek.

„Polož ruce dlaněma na zeď, sakra, dělej, co ti říkám!“ křičel na něj Parker.

Sixto, shrbený bolestí, se marně pokoušel natáhnout paže, opět se popadl za žaludek, pak ruce křečovitě rozpřáhl, když ho Parker uhodil do žeber, a roztřeseně je přiložil ke sloupku. Parker ho rychle prošacoval. Počínal si tak soustředěně a důkladně, že si nevšiml Frankieho Hernandeze, který přicházel po ulici a zastavil se skoro až u bistra.

„Votoč se!“ křičel Parker. „Vyndej věci z kapes! Všechno na chodruk! A fofrem!“

Hernandez přišel až k nim. „Nech ho na pokoji, Andy,“ řekl a otočil se k Sixtovi. „Běž, chlapče!“

Vyděšený Sixto zaváhal a díval se z jednoho detektiva na druhého.

„No tak, tady nemáš co dělat. Utíkej!“

Sixto ještě chviličku váhal a pak se dal na útěk kolem rohu a dál po hlavní třídě.

„Já ti děkuju, Frankie,“ řekl Parker jedovatě.

„V trestním řádu nestojí, že je trestný, když si nějakej kluk hledí svýho, Andy.“

„Řikám snad něco?“ opáčil Parker. A dodal: „Co když ten hodnej spratek má u sebe paklík heráku?“

„Nemá u sebe nic. Není feťák a ty to víš. Je z dobrý rodiny.“

„Nepovídej! Tak voni feťáci nepocházej z dobrejch rodin? A co dyž něco přece měl, Frankie? Co dyž?“

„Jediný, co teď má, je vztek na policajta, kterej s ním tady zacvičil.“

„Podle mě byste se měl zajímat o lidi, který dělají něco špatnýho,“ ozvál se Jeff z bistra.

„My to taky děláme, námořníku,“ řekl Parker. „Ve dne v noci. Ten kluk patří k nějakýmu pouličnímu gangu, ne? Viděls jeho klubovou bundu. To čekáš, že nalítnu na všechno, co mi nějakej ručema nakecá?“

„Ten kluk má už i tak asi pramálo sebevědomí,“ řekl Hernandez. „A do toho přijdeš ty a…“

„Dobrá, dobrá, dej mi už s tím spratkem pokoj, buď tak hodnej! Páni, člověk by řek, že sem na něj vzal gumovou hadici!“ Odmlčel se. „Kam máš namíříno?“

„Za paní Gomezovou, „ odpověděl Hernandez.

„Tahle Gomezová bejvala fešanda. Táhne jí padesátka, ale všechno má na svým místě jak se patří. Vážně tam deš služebně, Frankie?“

„Vážně.“

„Když seš si tak jistej, tak prosím. Něco novýho o Mirandovi ve služebně?“

„Když jsem odcházel, tak nic.“

„Víte,“ řekl Luís zamyšleně, „já si myslím, že Frankie může mít pravdu. Nechci ti radit, jak máš dělat svou práci, Andy, to si nemysli, ale tomu klukovi bys moh takovým zacházením ublížit. Chci říct… no, u nás na ostrově to bylo jinačí.“

„Gangy mladistvejch nejsou v Portoriku problém,“ řekl Parker znalecky.

„Ne, to se rozumí, že ne, ale to jsem nechtěl říct. Je tam prostě… já nevím… zkrátka trochu víc úcty.“

„Úcty k čemu? K siestám?“ zeptal se Parker a rozřehtal se.

„Ty si z toho děláš legraci,“ řekl Luís rozpačitě.

„Já? Proč bych si dělal legraci z tvý rodný země?“

„Já jsem jen… víš… byli jsme chudý a měli jsme hlad, to je pravda. Ale uprostřed každýho města byla plaza a růžovej kostel a poinsettie a mangovrníky. A každej moh jít na plazu a popovídat si s přátelema. A byl jsi někdo a lidi tě znali jménem. To je důležitý, Andy. Člověk věděl, kdo je.“

„Co si byl ty, Luísi? Guvernér?“ Parker se uculoval.

„Je mu to k smíchu,“ řekl Luís dobrosrdečně. „Ty víš, jak to myslím, viď, Frankie?“

„Ano, já vím, jak to myslíš.“

„Tady se člověk někdy cítí jako ztracenej. A když nikam nepatříš, tak neexistuje důstojnost, aru úcta k sobě samýmu.“

„Já rozumím, jak to myslíte, Luízo, přesně,“ přidal se Jeff. „Je to stejný, jako když jsem vám vyprávěl o Fletcheru. Jak člověka spolkne hromada lidí a on zapomene, kdo a jakej vlastně je.“

„Sí, sí. Ostrov si váží lidí a života… a smrti taky. Tady je život lacinej a smrt ještě lacinější. Na ostrově…“ Zarazil se, jako by ponechával paměti čas, aby mu v mysli vyrostla a rozkvetla. „Když je na ostrově ve městě pohřeb, tak ty, co nesou rakev, kráčejí prostředkem hlavní ulice a truchlící pozůstalí jdou vzadu za rakví.“

„Já to vím,“ řekl Hernandez tiše. „Táta o tom mluvíval.“

„A o děvčátkách v bílých šatičkách, jak nesou ve slunci květiny?“ pokračoval Luís. „A město je celý zaprášený a je tam ticho a klid?“

„O tom taky,“ přisvědčil Hernandez.

„A že obchodníci stojí ve dveřích, a když rakev míjí kolem, tak ty dveře zavřou. Projevujou úctu mrtvýmu. Říkají: Můj vzácnej příteli, nebudu obchodovat, když ty se ubíráš kolem.“

„Jděte do háje; to jsou kecy,“ řekl Parker. „To není úcta, ale strach ze smrti. Já ti něco povím, Luísi. Nevím, jak to vypadá na tom tvým ostrově, ale tady – zrovna na tomhle fleku – si lidi vážej jedině živejch grázlů, jako je Pepe Miranda.“

Luís rychle zavrtěl hlavou. „Ne, to ne.“

„Že ne? Dej na mě a uvidíš.“

„Já jdu,“ řekl Hernandez. „Do vaší hádky se nebudu plíst.“

„Kdo se hádá?“ zeptal se Parker. „My diskutujem.“

„Dobrá, tak diskutujte,“ odpověděl Hernandez, vyšel z bistra a zahnul za roh.

Jeff se otočil na barové židličce a díval se ven na ulici. Za zády slyšel, jak se detektiv a Luís dohadují, vlastně diskutují, ale nezajímalo ho to. Upřeně pozoroval zavřené dveře do La Galliny; byl by rád věděl, kdy podnik otevře. Nevěděl docela jistě, jestli skutečně chce strávit den v posteli se ženskou nebo ne, ale nenapadalo ho, jak jinak ubít čas. Dorazil až sem a nechtělo se mu pokládat ten výlet za ztracený. Zíral tedy na zavřený vchod s přáním, aby se otevřel – a on se jako zázrakem opravdu otevřel.

6

Dívce, která vyšla z baru, nemohlo být víc než devatenáct. Byla štíhlá a měla na sobě svetr a sukni, které víc než prozrazovaly ženské tvary její postavy Vlasy a oči měla tmavé. Z kabelky vytáhla klíče a nahýbala se, aby zamkla, když Jeff vyskočil ze stoličky a rozběhl se po ulici.

„Ahoj,“ řekl.

Překvapená dívka se prudce otočila. Oči se jí rozšířily – nejhnědější oči, které Jeff v životě viděl.

„Ach,“ řekla a ústa se jí při tom jediném slově našpulila; leknutí pomalu ustoupilo překvapení. Zvědavě se na Jeffa podívala a čekala, až promluví.

„Čekám tu na vás celý dopoledne,“ řekl Jeff. „Byla jste od rána tam?“

„Ano?“ Pronesla to slovo jako otázku, jako kdyby od něho čekala bližší vysvětlení. Nespouštěl z ní oči a začínalo se ho zmocňovat přesvědčení, že tohle je snad nejkrásnější holka, s jakou se kdy setkal. Její krása mu svazovala jazyk. Dívka vyčkávala. Jeff ztratil řeč. Nakonec strčila klíč do kabelky a s nepatrným pokrčením ramen se chystala k odchodu. Jeff ji rychle obešel a zastoupil jí cestu.

„Hej, kam jdete?“ zeptal se.

„Domů.“

„Proč právě když jsem vás našel?“

„Musím se převlíct.“

„Mně se zdáte krásně oblečená,“ prohlásil a přejel jí pohledem po celé délce těla a zastavil se na něžném vydutí ňader pod světle modrým svetrem a na výrazné křivce boků pod černou sukní.

„Musím se převlíct,“ opakovala dívka mechanicky. Pod jeho upřeným pohledem zřejmě znervózněla.

„To by snad mohlo počkat, ne?“

Dívka nechápala. „Co si přejete?“ zeptala se.

„No… tedy… vy to nevíte?“

„Ne?“ odpověděla a zvýšila hlas, takže to znělo jako otázka.

„Víte… já jsem včera mluvil s jedním chlápkem, vlastně to bylo dneska brzo ráno, dole, v centru. V jednom baru.“

„Ano.“

„A on mi řek, že mám jít sem, na předměstí.“

„Kvůli čemu?“

„Řek, že vás tady najdu.“

Díval se na ni a myslel si, že zrovna tak to ten člověk neřek. Neřek, že ji tu najde, protože nikdo nemůže čekat, že najde někoho takového, jako je ona, nemůže vážně očekávat, že v životě padne na někoho takového.

„To nemoh říct,“ namítla dívka.

„Řek to, fakt.“

„Jak se jmenoval? Ten, co vám pověděl o mně.“

„Nepamatuju se.“ Jeff se odmlčel. „Měl jsem v hlavě.“

„Teď taky máte v hlavě?“

„Totálně střízlivej.“ Opatrně se usmál.

„A ten člověk vám řek o mně? Řek vám, že mě tu najdete?“ „Totiž… zrovna takhle ne. Totiž, nečekal jsem nikoho tak hezkýho, jako jste vy. Ale řek –“

„Co přesně?“

„Že prej mám jít sem, do týhle čtvrti…“

„A dál?“

„A najít podnik, kterej se jmenuje La Gallina.“

„La Gallina – ach tak!“ Zarazila se a zadívala se na něj pozorněji. „Ano, už chápu. Už rozumím.“

„Fajn. Musím přiznat, že jste opravdu kus. Totiž, člověk prostě neočekává… abyste rozuměla, nemám nic proti tomu, co děláte, nic takovýho, ale… ale… je to prostě neobvyklý, to je všechno. Najít někoho tak hezkýho jako vy.“

„Děkuju,“ řekla dívka. Usmála se. „Myslím, že jste se zmejlil.“

„Tohle je přece La Gallina, nebo ne?“ zeptal se Jeff a znova se podíval na zlatá písmena na výkladech podniku.

„Jasně, La Gallina to je.“

„A vy jste odtamtud vyšla, že?“

„To se rozumí.“

V hnědých očích to podivně zajiskřilo. Podíval se na ni podezíravě a pochopil, že potlačuje smích.

„Pracujete tam přece?“ zeptal se. „Nebo ne?“

„Pracuju.“

„A co je na tom tak k smíchu?“ Začínal se už zlobit.

Dívka sotva zadržovala smích, který jen jen vybuchnout. „Nic, docela nic.“

„Tak se nic neděje.“

„Neděje.“

Stáli a dívali se jeden na druhého. Jeff nechápal, co je na tom kruci tak k smíchu, a dívka se vší silou snažila nevyprsknout.

„Tak co?“ řekl konečně.

„Co?“

„Jdem teda do postele?“

„Vy a já?“

„Kdo jinej než vy a já? O kom jste myslela, že mluvím?“

Dívka zavrtěla hlavou. „Nejdeme nikam.“

Ucouvla, ale on ji chytil za paži a zastavil.

„Proč ne?“

„Já…“ Zase měla smích na krajíčku. Chvíli uvažovala a pak řekla: „Asi si nepotrpím na námořníky.“

„S tím nemůžu souhlasit,“ ohradil se Jeff s úsměvem. „Mám mezi nima nejlepší přátele.“

„Ba ne,“ řekla dívka a potřásla hlavou. „Ne, bohužel. Námořníky ne.“ Viděla na jeho obličeji zklamání a rychle dodala: „Mimoto jsem moc drahá.“

„Drahá?“

„Ano, přijdu draho. Můj… jak bych to řekla… honorář.“ Znělo to, jako by se ho ptala, které slovo má použít.

„A kolik to je podle vás – drahá?“ zeptal se Jeff; měl v úmyslu smlouvat.

„Spousta peněz.“ Dívka o té otázce vážně přemýšlela. „Víc než vyděláte za tejden.“

„Kolik?“

„Moc a moc.“

„Tak kolik? Nemůžete mi to říct? Vy se teda opravdu chováte divně na holku, která…“

„Už jsem vám to řekla. Haldy peněz.“ Zdálo se, že dívka neví, jak dál. Zápasila s myšlenkami a nakonec, když nevěděla kudy kam, řekla: „Kolik jste platil nejvíc?“

„Dvacet. Ale to bylo na pobřeží. U moře…“

„Já stojím o moc víc,“ řekla rychle. Zřejmě se jí ulevilo.

„Čtyřicet?“

„Víc.“

„Stovku?“ zeptal se zděšeně.

„Proboha!“ řekla dívka a v očích jí opět zajiskřilo. „To vypadám jako sprostá děvka?“

„Ne, to ne,“ řekl honem, „nevypadáte. Ale sto dolarů, panebože, já…“

„Neřekla jsem sto, řekla jsem víc.“

„Já nemám ani dvacku,“ přiznal zklamaně. „Hrál jsem totiž poker a…“

„Existujou i jiný holky,“ řekla úsečně. „Sbohem.“

Otočila se na podpatku a chystala se k odchodu. Jeff se za ní díval, pak se vzmužil k bleskové akci a zařval: „Hej, počkejte!“ a rozběhl se za ní.

„Copak se děje?“ zeptala se.

„Podívejte se, nemohli bysme si o tom promluvit?“

„Proč?“

„Já… já si totiž myslím, že jste moc hezká.“

„Děkuju.“

„Myslím to doopravdy Neříkám to jen proto, abyste…“ Zarazil se. „Myslím to docela vážně.“

„Co kdybyste šel domů, námořníku?“ řekla vlídně a obličej jí náhle zjihl tak, že zatoužil políbit ji hned a tady na ulici. Člověk sice takováhle děvčata líbat nemá, ale přece jen –

„Domů? Prosím vás, já jsem z Colorada. Ne, poslouchejte mě, nemohli bysme si o tom promluvit?“

„Námořníku –“

„Já jsem Jeff.“

„Tak dobře, Jeffe. Já nejsem to, co si myslíte. Nejsem to, za čím vás sem poslal ten chlapík.“

„???“

„Já v La Gallině a ještě několika barech vařím. Podávají tam ohřívaný jídla a já je připravuju.“

„Vy připra – ach jé!“ Chvíli mlčel. „Tak vy jste tam –“

„Připravovala jsem jídlo, než otevřou,“ řekla dívka a přikyvovala.

„Ach tak.“ Zase chvíli mlčel. „A když jste říkala, že by to stálo…“

„Utahovala jsem si z vás.“

„Ach tak! Promiňte mi.“

„Nic se nestalo. Omlouvám se, že jsem si z vás dělala legraci.“

„To nevadí. Vůbec.“ Střízlivě si ji prohlížel. „Ale moc hezká jste.“

„Děkuju.“

„Musíte… musíte běžet?“

„Musím se převlíct. Jdu do kostela.“

„Šel bych s váma,“ řekl rychle.

„Jste katolík?“

„Presbyterián. Ale šel bych s váma stejně. Jako námořník jsem byl v nejrůznějších kostelech. Jsem na to krapet odborník. Abyste věděla, dělám to, abych se ulil z práce. Když mám zrovna šichtu a oni oznámí například: Všichní, kdo jsou židovský víry, se připraví k odchodu z lodi na bohoslužby, já mám najednou židovskou víru, Je mi jen líto, že není míň pracovních šicht a víc náboženství.“

Dívka zavrtěla hlavou. „Připadala bych si divně.“

„Jste věřící? Proto?“

„Asi jsem. Ano.“

„Já myslím, že by se kostel nezbořil, kdybych se tam objevil: Můžete mi věřit, byl jsem už v katolickejch kostelech. Mše jsou tam pěkný.“ Při vzpomínce na nejrůznější mše, kterých se zúčastnil, pokýval hlavou.

„Stejně bych si připadala divně,“ řekla dívka. Podívala se na něj nerozhodně a pak se nepatrně pohnula na znamení, že odchází.

„Ne, heleďte…“ řekl. „Neutíkejte mi.“

„Proč ne?“

„Já nevím.“

„Budete mít co dělat. La Gallina otvírá v poledne.“

„Víte, mně se to… už nezdá tak důležitý.“

„Že ne?“

„Ne, nezdá,“ řekl rozhodně. „Nechtěla byste… nechtěla byste tu zůstat se mnou?“

Dívka se podívala na hodinky „Musím jít,“ řekla. „Chci stihnout mši v jedenáct.“

„Sešla byste se se mnou po mši?“

„Proč bych to měla dělat?“

„Já bych si to přál. Vy ne?“

Dívka zaváhala. Pak řekla: „Ano, přála.“

„Tak proč nechcete?“

„Jste tu na lodi?“

„Ano. Koukněte, ne…“

„Co je to za loď?“

„Torpédoborec.“

„Veliká?“

„Docela jo. Sejdete se se mnou?“

„Proč se se mnou chcete sejít? Máte doma děvče?“

„Míval jsem, ale už nemám. Vy máte… máte chlapce?“

„Nemám.“

„Fajn. To je skvělý„ Usmál se.

„Ano,“ řekla a vrátila mu úsměv

„Sejdete se… sejdete se se mnou?“

„Jestli ano… šli bysme někam pryč z týhle čtvrti?“

„Když budete chtít.“

„Kam půjdeme?“

„Nevím. Já tohle město moc neznám.“

„Ale nezůstaneme tady?“

„Ne. Kdybysme byli u nás v Coloradu, víte, tak bych vás zaved do hor. Vzali bysme si s sebou jídlo a udělali si v horách piknik. Odvez bych vás svým vozem. Mám fordku, ročník sedmatřicet.“

„Jakou má barvu?“

„Žlutou. Sám jsem si ji nalakoval.“

„Já věděla, že bude žlutá,“ řekla.

„Vy jste to věděla? Jak to?“

„Žlutá nebo červená. Jedna z těch dvou barev.“

„Tak vám můžu říct, že jsem ji chtěl mít červenou, ale u Jenkenů – to je železářství u nás – měli červenou vyprodanou. Tak jsem vzal žlutou.“

„To je hodně malý město, odkud pocházíte?“

„Fletcher? Tak malý zase není.“

„Máte tam činžovní domy?“

„To tedy ne.“

„Proč jste odešel z domova?“

„Chtěl jsem se podívat do světa,“ prohlásil uštěpačně, ale hned si uvědomil, že u téhle dívky s uštěpačností nepochodí. S touhle dívkou se jedná buď na rovinu, nebo vůbec ne. „Měl jsem být odvedenej,“ řekl, „a napadlo mě, že bych byl nejraději u námořnictva. Tak jsem se přihlásil.“

„A co svět? Viděl jste ho?“

„Tak trošku.“

„Byl jste v Portoriku?“

„Nebyl. Vy ano?“

„Ne. Říká se, že je tam moc krásně. Já jsem se narodila tady a nikdy jsem nebyla jinde.“ Zarazila se. „Vlastně jo. Jednou jsem byla na svatbě v Pensylvánii.“

„Moje město by se vám líbilo. Určitě.“

„Já vím, že ano.“

Odmlčeli se. Dívka se na něho dívala a on si připadal najednou strašně nejistý, nejistý sám sebou a o mnoho mladší, než byl ve skutečnosti. Velice nesměle řekl: „Pojďte, sejdeme se po kostele. Prosím!“

„Jestli se sejdeme,“ odpověděla, „mohli bysme jít do parku. Hory tu sice nejsou, ale jídlo na piknik bysme si mohli vzít. Jsou tam stromy.“

„Kam budete chtít. Jenom… víte, já mám jenom osmnáct dolarů. Když nebudeme potřebovat víc.“ Opatrně se usmál. „Jste pro?“

Dívka přisvědčila. „Jsem pro.“

„Jejda, to je… Sejdete se se mnou?“

„Sejdu.“

„Tak víte co? Setkáme se tady Přesně na tomhle místě. Nehnu se odtud, dokud se nevrátíte.“

„Ne, tady ne. Až La Gallina otevře, holky se vyhrnou sem na chodník. Tady ne.“

„Tak v bistru? Tamhle na rohu?“

„U Luíse? Dobrá, souhlasím.“

„V kolik hodin?“

„Mše skončí asi ve tři čtvrtě na dvanáct. Připravím teď jídlo a –“

„Ne, to nemusíte –“

„Ale já chci.“

„Tak… když chcete…“

„A zastavím se pro něj doma, než přijdu. Ve dvanáct? Bude to tak dobře?“

„Skvělý. Poslyšte, mě moc mrzí, že jsem si vás splet s –“

„To je v pořádku. Ve dvanáct?“

„Ve dvanáct.“

„Dobrá.“ Chvíli se na něj dívala a pak řekla. „Čekejte na mě.“

„Budu čekat.“

Otočila se a kráčela pryč, ani se neohlédla, skoro jako by věděla, že na ni upírá oči, skoro jako by čekala, že na ni zavolá. A když skutečně zavolal, střelhbitě se otočila.

„Hej!“

„Ano?“

„Já ani nevím, jak se jmenujete?“

„Cože?“

„Vaše jméno?“ křikl. „Jak se jmenujete?“

„Jo tohle,“ řekla dívka a rozesmála se.

„Tak jak?“

„China,“ zavolala v odpověď a odběhla.

7

Horko je divná věc.

Tak jako láska dokáže i horko dohnat člověka k opačným extrémům. Jako láska dokáže hlodat a hlodat, je jako ona nemilosrdné, neochotné se pohnout, až jednou propukne v divokou vášeň. „Praštil jsem ho sekyrkou, protože bylo horko.“ To je vysvětlení, důvod i omluva. Bylo horko. V těch dvou slovech je obsaženo všechno. Bylo horko, a tak jsem neodpovídal za své počínání. Věděl jsem jen, že je horko, že jsem se celý den dusil, že jsem sotva lapal po dechu, nikde kousek vzduchu, bylo horko, on řek: „To kafe je moc silný“, a tak jsem ho praštil sekyrkou. Bylo horko, víte.

Za nic nemůžu.

Bylo přece horko, že jo?

A jako láska, i horko dokáže zplodit jiný druh citu, cit, který by se dal popsat – nebýt toho, že bulvární časopisy to slovo zprofanovaly – jako pospolitost, jako vědomí, že ten den, ten nesnesitelně parný den, máme všichni společný Horko se stane poutem, pevným jako železobeton. Vám se hnusí barva mojí kůže? To je zajímavý, ale pro rány Kristovy, je vedro, potíme se oba společně. Děláš mi do manželky? To je neodpustitelný, ale pojď se mnou, dáme si pivko, abysme unikli tomu příšernýmu hicu, a pak si o tom promluvíme.

Horko ani láska nejsou k ničemu, pokud se o nich nemluví. Cizoložník hledá důvěrníka, smilník se v herně chlubí svými vítězstvími, čtrnáctiletá fotbalová fanynka stráví hodiny u telefonu líčením pusy, kterou dostala od fotbalisty. O lásce se musí mluvit.

Poručík Byrnes vyšel ze své kanceláře s touhou mluvit o vedru. Byl to podsaditý muž s prošedivělými vlasy a ocelově modrýma očima. S oblibou si namlouval, že se potí víc než muži, kteří nejsou tak zavalití jako on, namlouval si, že vedro naplánovali v pekle zvlášť kvůli němu a vyslali na zem jemu na vztek. Nebylo mu docela jasné, proč byl k tomuto mučení vybrán právě on, ale věděl, že v parnu trpí víc, než člověku přísluší.

Ve služebně bylo ticho. Carella, bez saka a s vyhrnutými rukávy u košile, seděl u svého stolu a četl zprávu FBI o podezřelém z loupeže. Horká sluneční záře ležela na stole jako sirup. Byrnes přistoupil k zamřížovanému oknu a zadíval se na ulici. Všichni, auta i lidé, jako by byli chyceni do průhledného igelitu a bez pohnutí viseli v čase a prostoru. Byrnes si povzdechl.

„Hic,“ řekl.

„Hmm,“ odpověděl Carella.

„Kde jsou všichni?“

„Parker je na obchůzce, Hernandez dostal nějakou hlášku a Kling…“ Carella pokrčil rameny. „Ten je taky za případem, ne?“

„V tý drogerii?“

„Myslím.“

„Jo,“ rozpomněl se Byrnes. „Kvůli tomu chlapovi, co prodává falšovaný recepty na kokain.“ Zavrtěl hlavou. „Ten se neobjeví. V tomhle pařáku ne.“

„Asi ne,“ přitakal Carella.

„Já si vždycky vemu dovolenou v nevhodným čase,“ řekl Byrnes. „Strávíme nad tím s Harriet měsíce přemýšlením. Jsem tady nejstarší, tak si můžu vybrat jako první. A jak to dopadne? Pokaždý se o měsíc nestrefím na pěkný počasí. Je hic, že člověku přestane fungovat mozek, a když přijde čas mojí dovolený, tak začne pršet, nebo je zataženo, nebo se z Kanady přižene sněhová metelice. Vždycky to tak dopadne. Každej rok.“ Chvilku mlčel. „Vlastně jeden rok to bylo jinak. Byli jsme u moře a měli jsme počasí jedna radost.“ Při vzpomínce pokýval hlavou.

„Dovolená dá člověku stejně zabrat,“ řekl Carella.

„Myslíš? Proč?“

„Nevím. Obyčejně mi trvá čtrnáct dní, než se vzpamatuju, a ve chvíli, kdy začnu užívat odpočinku, je čas vrátit se do práce.“

„Pojedeš letos někam?“

„Myslím, že ne. Děti jsou ještě moc malý.“

„Kolik jim vlastně je?“

„V červnu jim byl rok.“

„Panebože, to to utíká,“ řekl Byrnes a umlkl. Myslel na běh času a na svého syna, na to, jak mu je Carella blízký jako vlastní syn, jak mu tahle služebna připadá jako rodinný podnik, cukrárna nebo hokynářství, myslel na to, jak je rád, že tu pracuje s Carellou.

„Řečičky o horku ještě nikomu nepomohly, že jo?“ Byrnes si znova vzdychl:

„Jednou v budoucnu někdo vynalezne…“ začal Carella a vtom zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko. „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, detektiv Carella.“

Hlas na druhém konci řekl: „Já vim, kde je Pepe Miranda.“

Spatřili Sixta, jak vychází z krámku. Byl červený v obličeji a vypadalo to, že se každou chvli dá do breku. Pomžikával, jako by se snažil zadržet slzy.

„Co je?“ zeptal se Zip. Neosobně si Sixta prohlížel, ne jako kdyby mu na něm opravdu záleželo, jako kdyby chtěl skutečně vědět, co se Sixtovi přihodilo. Fakticky to byla jen zastřená otázka: „Ovlivní tvůj stav nějak mě?“

„Ale nic,“ řekl Sixto.

„Vypadáš, jako by tě někdo vzal pálkou po hlavě.“

„Ne.“

„Co si dělal v tom krámě?“

„Dal sem si kolu. Já měl sem žízeň.“

„Řek sem ti přece, že máš hlídat Alfieho barák.“

„Z místa, kde já seděl, tak sem ho viděl,“ odpověděl Sixto.

„My máme ty bucháčky,“ řekl radostně Papá a usmíval se. „Tak dem,“ poručil Zip. „Cooch šel sehnat ňáký ty haranty. Sejdem se u bistra.“

Šli spolu po hlavní třídě k bistru. Zip uprostřed, po jeho stranách Sixto a Papá. Cítil se s oběma chlapci po boku dobře a vykračovali si zpříma a se vztyčenou hlavou; udával krok, protože věděl, že se jím budou řídit. Byl k oběma chlapcům přátelsky naladěný, cítil mezi sebou a jimi vzájemné pouto, které by byl nedovedl popsat, i kdyby se o to pokusil. To pouto nemělo logiku, protože si přiznával, že ani jednoho nemá nijak obzvlášť rád. Jeden byl maminčin mazánek a ten druhý boží hovádko, ale přesto se nemohl ubránit uspokojení, když s nimi kráčel jako generál se svými pobočníky. Věděl, že až oddělají Alfreda Gomeze, pouto se ještě upevní. Slovo oddělají mu prolétlo hlavou a vzápětí čelil onomu druhému, silnějšímu. Až ho zabijou. Neucukl před rum. Zabijou ho, opakoval si to slovo v duchu. Zabijou ho. Zabijeme Alfreda Gomeze, zabijeme ho.

Když docházeli k bistru, nemělo to slovo už větší váhu než „oddělají“. Cooch tam byl, čekal na ně s dvěma malými kluky. Parker, ten policajt, už byl pryč, ale námořník ještě seděl v bistru, pravděpodobně čekal, až La Gallina otevře. Čeká na španělskou holku. Ta myšlenka se Zipovi zpočátku líbila. Byl nezřízeně pyšný na to, že námořník přišel až z centra hledat rozkoš, kterou mu může poskytnout jen Španělka. Pak se ale pýcha scvrkla a on si nevraživě pomyslel, že ten mariňák nemá právo bejt tady, nemá právo vypouštět svý šťávy do španělský holky, jako se stoky vlívají do řeky. Zamračil se a zlovolně se zašklebil na námořníkova záda; pak šel rychle ke Coochovi a oběma chlapcům, kteří tam stáli s ním.

Ten první měl na sobě džíny a propocené tričko a bez přestání si utíral nos hřbetem ruky, který měl ubleptaný, jako kdyby to byla zhojená spálenina. Bylo mu osm let.

Druhému chlapci bylo devět. Měl khaki šortky a modrou sportovní košili. Na levém rukávu měl našité frčky armádního seržanta. V jednom kuse přešlapoval, jako by chtěl z chodníku smazat křídu.

„To sou ty kluci?“ zeptal se Zip Cooche.“

„Jo.“

Zip se podíval na toho usmrkánka. „Jak ti říkaj, kámo?“

„Chico.“

„A tobě?“ zeptal se druhého chlapce.

„Estaban,“ odpověděl chlapec a nohama stíral neviditelnou křídu.

„Vysvětlil vám Cooch, vo co kráčí?“

„Sí,“ řekl Chico.

„Ty a Estaban stojíte každej na jedný straně schodů do kostela. Bouchačky si necháte pod košilí, dokud se nevobjevíme my Pak je podáte nám a zůstanete na fleku, než vystřelíme. Pak vám bouchačky vrátíme a vy vemete roha. Je to jasný?“

„Sí, yo comprendo,“ řekl Chico.

„Sí, sí,“ opakoval po něm Estaban a nervózně přešlapoval. Zřejmě nebyl rozhodnutý, jestli se má pustit do tance, nebo vztekle dupat po chodníku. Nohy se mu nepřestávaly mimoděk pohybovat.

Zip se podíval na hodinky. „Tak. Zvony by měly začít vyzvánět každou chvíli. To je první zvonění na mši v jedenáct. Hned jak je uslyšíte, kluci, všeho necháte a vyběhnete. My pomalu přídeme na roh kolem půl dvanáctý Budete na nás připravený, slyšíte?“

„Zipe, až s Estabanem vyrosteme, mohli bysme jít na gangy s váma?“

Zip se usmál a zatahal Chica za vlasy. „Jasná věc, jen co vyrosteš. Teď ale mějte bouchačky připravený, až je budeme potřebovat.“

„Já umím střílet, Zipe,“ pochlubil se Chico. „A umím střílet žůžo.“

Zip se hlasitě rozesmál. „Tentokrát ne, Chico. Máš eště fůru času, než začneš…“

Zvony náhle zahlaholily, ale rázem přestaly. Tomu, kdo je rozhoupával, se to hned na začátku nepovedlo, snad se mu vysmekl provaz z ruky, nebo dostal křeč do prstů. Ten těžký, slavnostní zvuk kovu narážejícího na kov se ozval, rozlehl a najednou umlkl. Chlapci stáli tiše a natahovali uši, až zazní znova. A zvony se opět rozhlaholily a svolávaly v tom tichém červencovém vzduchu ovečky na mši, pronikaly do ulice a do otevřených oken a vybízely farníky a především Alfreda Gomeze k tomu, co ho čekalo na schodech.

„Je to tady,“ řekl Zip sevřenými ústy, sáhl si pod bundu a začal vytahovat zbraně zastrčené za opaskem. V bistru se Jeff při zvuku zvonů otočil a při myšlence na Chinu se usmál. Při tom zahlédl zbraň, jak přechází ze Zipovy ruky do Chicovy uhvozdřené pěsti, a zamžikal, když spatřil další pistole putovat z ruky do ruky, díval se, jak si je ti dva malí kluci strkají za pás, čtyři pistole celkem, a jak si přes ně stahují košili.

„Tak a mazejte!“ poručil Zip.

Hoši se zazubili, přikývli a odběhli vzhůru po ulici. Jeff se zamračil, obrátil se i se stoličkou a vrátil se ke svému šálku kávy. Zvony mezitím umlkly. Z jednoho činžáku vyběhl stařec, zastavil se na schůdcích, natáhl si sako a pak se čile rozběhl po ulici.

„Hezká klidná neděle,“ řekl Luís Jeffovi s úsměvem.

Jeff přikývl, ale mlčel. Čtyři chlapci v červených hedvábných saténových bundách popošli k hrací skříni a postavili se tam. Ulice znova ztichla. Byla podle všeho náladová a proměnlivá: během několika vteřin se měnila jako komediant v kabaretu, který si nasadí paruku a je z něho klaun, pak paruku odhodí, přilepí si černý knírek a je z něho Adolf Hitler. V záplavě slunce vypadala teď jako zlatá brána sahající o dva bloky dál až k vysokému oblouku, který se odrážel proti oslnivě žlutobílé obloze. Ulice planula světlem a byla němá, vyčkávala. Chlapci líně postávali u hrací skříně s rukama vraženýma do kapes. Občas se podívali ke kostelu a mhouřili oči proti odrazu sluneční záře.

Od hlavní třídy obešla nároží dívka a nesla se jako cirkusová hvězda. Měla na sobě jasně červený kabátek, zářivě žlutou hedvábnou sukni a rudé střevíčky s páskem přes nárt a jehlovými podpatky Její vlasy, to byla hustá černá změť a trčela jí z hlavy jako karikatura afrického křováka. V ruce držela křiklavě modrou látkovou kabelu, vykračovala si a svádivě vrtěla žlutou sukní, která jí obepínala plný zadeček; ve špičatém výstřihu červeného kabátku se ukazovala bujná ňadra. Pod šaty neměla zřejmě nic dalšího a bylo jí úplně jedno, jestli to někdo vidí. Zadeček si přímo prosil, aby ho někdo štípl, zašpičatělé bradavky pod bílou blůzou a červeným kabátkem směřovaly jako šipky kompasu k severu a chůze žádné z těch bohatství neskrývala. Taková jsem, hlásala dívka němě, a jestli si potrpím na předvádění svých pokladů, je to čistě moje věc.

Ale přes vyzývavou chůzi, přes pohupující se ňadra, vláčné tření obou zadních půlek a přes zdání lhostejnosti byla dívka polekaná a trochu váhala. Dívala se vzhůru na domy a zmateně zírala na velkoměsto; byla omráčená jeho velikostí a připadala si trochu jako ztracenec.

Zip i Cooch hvízdli a to jí nepomohlo. Najednou se pokusila přitáhnout k sobě kraje červeného kabátku a zakrýt bujné poprsí. Mládenci hvízdli ještě jednou a Jeff se otočil, aby se na ni podíval; těsně přiléhající žlutá sukně a natřásající se zadek ho fascinovaly. Dívka přidala do kroku, pořád zmatená a ztracená, a hvízdání ji doprovázelo, dokud se jim neztratila z očí.

Zip se rozesmál.

Jakmile si uvědomil, že námořník se směje taky, přestal.

„Co to bylo?“ zeptal se Jeff.

„Jenom mořskej tygr,“ řekl Luís.

„Cože?“

„Mořskej tygr. Čerstvej přírůstek z ostrova, nejspíš je tu první den. Mořskej tygr. Tak se jmenovala jedna z prvních lodí, s kterou přijeli portorický přistěhovalci na pevninu.“

„Pane, to byl kus!“ řekl Jeff.

„Viděls ty vlasy?“ Luís mávl rukama kolem hlavy, aby je znázornil. „A teď pojede metrem a lidi si budou myslet, že takoví jsou všichni Portoričani.“ Zavrtěl hlavou. „Potřebuju ještě krapet polívky,“ řekl neurčitě a vrátil se dozadu do lokálu.

„To by stálo za vopíchání, co říkáš, námořníku?“ zeptal se Zip.

„Můj typ to zrovna není,“ odpověděl Jeff a obrátil se zase k pultu. S tímhle mládencem nechtěl mluvit a nechtěl navazovat přátelství, které se mu teď, když vystřízlivěl a seznámil se s Chinou, zdálo zbytečné.

„Že není tvůj typ, říkáš?“ pokračoval Zip. „Copak tobě se nelíběj španělský holky?“

„To jsem neřek.“

Zip si zapálil cigaretu a vyfoukl oblak kouře. Pečlivě zvažoval další slova. Nevěděl proč, ale ten námořník ho začínal dopalovat. Přál si, aby námořník zatoužil po Španělce, ale zároveň si se španělskou holkou nic nezačínal. Ten konflikt ho dráždil. Promluvil znova a mračil se.

„Mám pár minut času. Jesli máš zájem vo holku, vobstarám ti něco super.“

„Nemám.“

„Nemáš?“ Zip se mračil ještě víc. „Proč ne? Máš něco proti portorickejm holkám?“

„Ani ne. Prostě už nemám zájem.“

„Proč si sem přišel? Za holkou, ne?“

„To jo,“ řekl Jeff.

Jeho odpověď Zipa rozlítila. „Tak proč nechceš, abych ti ňákou sehnal?“

„Řek sem ti, že už nemám zájem.“

„Tak co tady zacláníš?“

„To je moje věc,“ odsekl Jeff.

„Dyž už nemáš zájem, tak vypadni.“

„Nějak moc se ptáš,“ řekl Jeff. „Správně. A co má bejt?“

„Co kdybys mi odpověděl ty.“

„Já nemusím vodpo –“

„Proč jste si předávali ty bouchačky?“

Zip vyvalil oči. „Cože?“

„Dals těm klukům celej arzenál. Koho chcete zastřelit?“

Seděli vedle sebe na sousedících stoličkách. Jeffovy sevřené pěsti spočívaly na pultě. Zip přivřel oči, když mu došel smysl námořníkových slov. Ostatní chlapci, až na Sixta, poodstoupili od hrací skříně a pokročili ke svému vůdci.

„Máte ňáký velký voči, babičko,“ řekl Zip a zčistajasna udeřil pěstí Jeffa přímo do obličeje. Jeff, překvapený ranou, se snažil udržet na stoličce rovnováhu, protože si instinktivně uvědomil, že upadnout a octnout se na podlaze by byla chyba. Chtěl se chytit desky pultu, ale jen se ještě víc zapotácel, ruka mu uklouzla po umakartovém povrchu, překotil se dozadu, a když se mu noha zahákla do trnože stoličky, měl podlahu z asfaltových dlaždic nebezpečně blízko zad. Dopadl s žuchnutím na lopatky, jen stačil ucuknout hlavou, aby nenarazila. Když se snažil vyprostit nohu ze stoličky, dostal ze strany první kopanec do hlavy.

Instinktivně zvedl ruce a snažil se vykroutit nohu z té nemožně komické pozice, když dostal další kopanec do žeber. Vyrazil mu dech, až vyhekl, ale už dostal další do krku a nové a nové přicházely s metodickou přesností; noha byla pořád ještě zaklíněná v tý zatracený židli. Pak mu na pravé oko dopadla bota. Pocítil úděsnou bodavou bolest a navíc teplo krve. Pomyslel si, že ho tady v tom příšerným lokále ukopou k smrti, když uslyšel Luíse, jak křičí: „Co to děláš? Vy neřádi, co to děláte?“ a nad tím vším, nebo za tím a kolem toho se ozvalo hlasité a pronikavé vytí policejních sirén a naplnilo celý vzduch.

8

Hernandez ten byt znal, už v něm byl. Přesně řečeno, ne zrovna v tomhle, ale v bezpočtu jiných, jemu podobných domech v revíru. Mohl to být právě ten byt, v kterém bydleli, když byl kluk.

Do bytu se vcházelo přes kuchyň. Dveře byly opatřené obvyklým zámkem, který policie znala. Jeden železný plát byl přišroubovaný na dveřích, druhý byl zabudovaný v podlaze a násilnému vniknutí zabraňovala neohebná ocelová tyč zasunutá do trojúhelníkového prostoru mezi oběma pláty. Na druhém konci kuchyně bylo okno, které se otevíralo do světlíku. Na podlaze v kuchyni bylo linoleum s bezvýrazným vzorkem, čistě vydrhnuté, ale nenavoskované; u dveří, ledničky a kamen bylo místy prošlapané. U stěny naproti sporáku stál stůl, nad ním visel obraz modlícího se Ježíše Krista. Stěny byly původně světle zelené, ale mastnota bezpočtu připravovaných jídel do nich nasákla tak, že se zdály tmavší, skoro barvy žluči. I malba byla na stěnách a stropě leckde oprýskaná. Na stole stál opékač topinek. Místnost se zdála zchátralá, ale čistá. Na takový pokoj se pamatoval moc dobře.

Jako kluk sedával za zimních dnů na podlaze u sporáku a hrál si na čistém odřeném linoleu s vojáčky. Jeho matka jako zázrakem vařila, i když se jí pletl pod nohama. Kuchyň byla plná vůně arroz con pollo, u kamen bylo útulno a on každého olověného vojáčka obdařil charakterem a totožností. U Hernandezů bylo teplo, teplo z kamen a z vůně připravovaného jídla, z laskavého hlasu matky, když šla po své práci, teplo ze samomluv, které chlapec Frankie adresoval svým vojáčkům.

V ten den v červenci nebylo v kuchyni u Gomezů jiné teplo než dusné letní parno. Zvenku se ozývalo vytí sirén. Paní Gomezová šla a zavřela okna. Vytí ustalo.

„Pořád někde hoří,“ řekla. „Pořád sirény. Ani den neuplyne bez požáru.“ Potřásla hlavou. „A v zimě je to ještě horší.“

„Kde je chlapec?“ zeptal se Hernandez.

„V ložnici. Frankie, prosím tě, buď na něj hodnej. Je to hrozná věc, do čeho se dostal. Ale domluvit se s ním není jen tak.“

„Budu hodnej,“ slíbil Hernandez.

Vedla ho přes byt do „salonu“ zařízeného třídílnou sedací soupravou, televizorem, stojací lampou a na stropě třemi žárovkami různých barev. Jako chlapec si dělával úkoly na podlaze. Tenkrát nebyla televize a příchod „Osamělého jezdce“ oznamovala předehra k Vilému Tellovi. Tehdy měli „Mystického Omara“ a „Příběh čarodějnic“ a „Renfrewa z Jízdní policie“ a samozřejmě v neděli „Stín“. Frankie vyrostl s přesvědčením, že Lamont Cranston je nejslavnější jméno na světě. Teď se shovívavě usmál, když se o něm někdo jen zmínil, ale navzdory tomu smíchu mu to jméno probouzelo v hloubi duše něco jako závist a posvátnou úctu. Lamont Cranston – „Stín“! Chlapecké vzpomínky, vytí vlka a pak slova „Renfrew z Jízdní policie“, Dick Tracy každé odpoledne v pět – nebo to bylo ve čtvrt na šest? –, mléko na kuchyňském stole, grahamové sušenky máčené v čokoládě, klukovské vzpomínky.
A teď stejný obývací pokoj, nazývaný salon jako v Portoriku, stejné barevné žárovky přidělané na stropě, stejná oprýskaná barva na stěnách, stejná dlouhá cesta železničářským bytem, muž vcházející do ložnice, která mohla být dvojčetem té, v níž spával jako kluk, a muž setkávající se tváří v tvář s šestnáctiletým chlapcem, pohled na bolest a nervozitu, nervozitu v očích a na ústech, a muž Hernandez, který náhle žasne, kam se poděl Hernandez chlapec, a přemýšlí, co se to někde cestou ztratilo.

„To je Frankie Hernandez,“ řekla paní Gomezová.

Chlapec se na něho díval bez nepřátelství, ale pohled měl umíněný, bylo v něm zatvrzelé rozhodnutí nic neříkat. Hernandez ten pohled znal. Vídal ho ve služebně a mívali ho otrlí zločinci i spořádané hospodyně; byl to vždycky týž pohled, nikdy se neměnil. Ty jsi zákon a všechno, co řeknu, použiješ proti mně, říkal ten pohled.

„Nazdárek, Alfredo,“ začal Hernandez.

„Nasdar,“ odpověděl hoch ostražitě.

„Tvoje matka má o tebe starost.“

„Nemusí bát se od ničeho.“

„Jenže ona je přesvědčená, že ano. Právě proto přišla k nám na stanici. Co tomu říkáš, Alfredo?“

Alfredo zhluboka vzdychl. „Já du do kostela, pane Hernandez. Já nic nemám na řikání.“

„Tvoje matka si myslí, že toho máš ažaž.“

„Matka neví nic. Nesná to tady.“

„Já to tady znám, Alfredo,“ řekl Hernandez kategoricky. Jejich pohledy se setkaly a v chlapcových očích se objevil zkoumavý výraz; rychle odhadoval Hernandezovu znalost ulic, zvažoval, do jaké míry zůstal zdejším chlapcem a do jaké je policajt jako ti druzí. „Tak oč vlastně jde?“ zeptal se Hernandez.

Alfredo se rozhodl v jediném okamžiku, ale tím rozhodnutím se nic nezměnilo. Hernandez mu nemůže pomoct, Hernandez představuje zákon a s něčím se mu svěřovat není možné. „Nejde vo nic,“ řekl.

„Tvoje matka říká, že se tě někdo chystá zabít, je to pravda?“

Alfredo neodpovídal.

„Odpověz!“ Hernandez popadl hocha za ramena, násilím si ho přitáhl a přinutil, aby se mu podíval přímo a poctivě do očí. „Odpověz mi!“

Alfredo zůstal němý a zavrtával oči do Hernandeze. A pak kývl na souhlas.

„Kdo?“

„Ty… kluci,“ odpověděl Alfredo. Od Hernandezova sevření ho bolela ramena. Oči dosud upíral do Hernandezových.

„Proč?“

„Nemají žádný důvod.“

„Není v tom nějaká holka?“

„Sí.“

Hernandez unaveně uvolnil sevření. Stará historie a on ji slyšel už tolikrát. „Co jsi udělal tý dívce?“ zeptal se.

„Nic.“

„Nepovídej.“

„Nic.“

V pokoji zavládlo opět ticho. Hernandez se upřeně díval na chlapce. „Tak proč tě chtějí zabít?“ zeptal se trpělivě.

„Chtěj ukásat, že voni velký svířata, to je ono,“ řekl Alfredo. „Voni myslí, že sabít je ohromná věc.“ Odmlčel se. Mluvil už volněji, ale pořád si nebyl jistý, do jaké míry může Hernandezovi důvěřovat. Velice tiše řekl: „Ona ani není jeho cholka. China není nikoho cholka.“

„Něco jsi jí musel provést,“ namítl Hernandez zlostně.

„Nic, přisachám na sdravi mojí mámy. Jen sem posdravil ji Čau.

Je to dobrá cholka, usmívá se a vůbec, usmívá na všechny. Tak jsem posdravil Achoj. Na našem ostrovu posdravim Achoj a nikomu nevadí to. Ale teď sem tady ve městě a posdravit nesmím.“

„Jak dlouho už jsi tady?“

Chlapec pokrčil rameny a obrátil se k matce. „Mama?“

„Je tady už rok,“ řekla. „Děvče jsme přivezli nejdřív Jako jeho sestru. Alfreda jsme nechali u babičky v San Juanu. Před rokem jsme si pro něj dojeli; už jsme si to mohli dovolit.“

„Kde je to děvče teď? Vaše dcera.“

„Je u skautů. Dneska jeli na výlet. Na pláž Honeyside. Znáš to tam?“

„Znám,“ odpověděl Hernandez. „Líbí se ti ve městě, Alfredo?“

„Jo, moc. Já žil jsem v La Perla, to je fanguito v San Juan. To je chudá část, víte? Miserný baráky.“

„Já znám La Perlu.“

„Jakápak perla, to je jen pro smích, víte. Šádná perla to není. Tady je lepšej, ne tak chudý, víte? Tam je špína a bláto a je to chudý, porád chudý Tady je lepšej.“ Chvilku mlčel. „Ale co tady dá se dělat?“

„Dá se toho dělat hodně, Alfredo.“

„Myslíte? Jak člověk vyjde tady od nás, už volají na něj Hispánec. Je moje vina, še nesnám anglicky lepší? Kde se mám učit? V mojí škole tam mluví španělsky jeden učitel, jen jeden.“

„Anglicky se naučilo hodně lidí, Alfredo.“

„Já vim. Skoušim to, dyť vy vidíte. Docela to jde mi, nemyslíte?“

„Jde, jsi dobrej.“

„Stejně…“

„Co stejně?“

„Mám… mám vejít do nějakýho gangu?“

„Patříš teď k nějakému, Alfredo?“

„Ne, já nejsem v gangu. U nás v Portoriku my nemáme tuchle chovadinu, ty gangy, jako tady. U nás v Portoriku posdraviš cholky Achoj, seš na ulici, jak ty chceš, víte? A drogy nemáme. Kluci tady vesmou drogy. Já drogy nechci a nechci žádnej gang. Chci si dělat svoje věci a nikdo nemá mě votravovat.“

„A jak ses dostal do toho průšvihu?“

„Posdravil sem Čau. Mám Pána Bocha svědka, jen sem posdravil Čau. A Sip, von…“ Alfredo se zarazil.

„Kdo že?“ zeptal se Hernandez rychle.

Alfredo pár vteřin mlčel. Potom, jako kdyby to s konečnou platností vzdal, řekl: „Tak jo. Sip. On vidí mě a povídá, já tu cholku vobtěžuju. Povídá, ať nejdu do kostelu, voni voddělají mě.“

„Měl jsi s tím Zipem potíže už někdy předtím?“

„Jedenkrát nebo dvoukrát. Von chtěl se mnou prát. Ve škole. My sme ve stejný škole.“

„Která škola to je?“

„Pro učně. Učim se pracovat.“

„Co.“

„Spravit auta. Ale to já nechci dělat.“

„Co bys chtěl dělat?“

„Chci se učit rádio. Na sákladní škole šel sem k asistence, snáte to, ano? Chci se učit rosumět rádio, povídám. Ne, radši sůstaň u aut, pro Španěla je to lepšejší, ona povídá. Má víc mošností. Ale mě sajímá rádio a chci se učit rádio.“

„Proč to neřekneš někomu u vás ve škole?“

„Já nevim. Bude mě někdo poslechnout? Někdy citim… já nevim… jako bejt tady je… nebejt ani člověk, chápete? Citim, še sem… nemám žádnou cenu.“

Hernandez přikývl. „Jak to bylo s tím Zipem? Když se snažil tě přeprat?“

„Ale nic, dal sem mu svý prachy na oběd,“ řekl Alfredo. „Jen pár centů. Nechtěl sem se s nim hádat.“

„A to bylo všechno? Od té doby ti dal pokoj?“

„Dal. Von je tady novej, víte? Je tu pět nebo šest měsíců. Bydlel někde na blíš k centrum, víte? Já si nevšímám ho, chci si jen dělat svoje, nic víc. Mně se to nelíbí… takhle… podivejte, voni chodí po ulici, bijou lidi… schásej se na ulicích… proč bych já se pral? Sa co? Já sem teď tady a tady by mělo bejt lepší, ne horší než v Portoriku. Proč se mám scháset s klukama jako Sip? Sabíjet snamená velikou věc, myslí si on.“ Alfredo domluvil a zadíval se slavnostně na Hernandeze. „Veliká věc je šivot, ne?“ zeptal se.

„Ano, Alfredo.“

„Ano. Ale on vede ty Latinský jísdce. A já nejsem v šádným gangu, nechci Královskou gardu ani Španělský grandi, nic. Kdo… Komu teda na mně sáleží?“

„Mně na tobě záleží, Alfredo.“

„Vám? Co vy můšete dělat? Myslíte, že voni bojí se policajtů? Když nejdu na ulici, jsem posera, tak mi nadávaj, prej se jich bojim. A všichni se mi smějou. Jak teda můžu jít ven? Jsem posera, tak jak můšu na ulici?“

„Kdo chce žít, není posera, Alfredo. Každý člověk chce žít.“

„Já vám povim pravdu. Všechno mě mrsi,“ vzdychl Alfredo.

„Mrsi mě chodit sám. Kdyš de člověk sám, nedaj tobě pokoj. Tak to mám vejít do ňákýho gangu? Mám chodit a mordovat lidi? Proč bych měl to udělat?“

„Dneska zůstaň doma, Alfredo, nikam nechoď,“ řekl Hernandez. „Tady budeš v bezpečí, postarám se o to.“

„A sejtra?“ zeptal se Alfredo. „Co sejtra?“

„Uvidíme. Třeba se to do zítřka všechno urovná.“

„Bude sejtra lepšejší?“ zeptal se Alfredo. „Sejtra jsem sase tady Nikdy už jinde nebudu.“ Najednou se tiše rozplakal. „Nikdy,“ řekl. „Nikdy jinde. Nikdy.“

Když Hernandez sešel dolů, stála venku na ulici čtyři policejní auta a tvořila volný kordon kolem baru zvaného La Gallina. Hernandeze okamžitě napadlo, jestli to náhodou není razie mravnostního oddílu. Ulice byla plná lidí, kteří vždycky jako by se seběhli, sotva se začalo dít něco vzrušujícího. Postávali v malých hloučcích před hradbou vozů oddělujících bar z obou stran a dohadovali se, oč jde. Hernandez se protlačil davem a spatřil Parkera, jak stojí vedle Byrnese a hovoří s ním a se Stevem Carellou, který se opíral o blatník jednoho z aut. Ihned ho napadlo, kdo asi hlídá ve služebně, ale pak si uvědomil, že nepůjde o žádnou razii, že se muselo stát něco většího. Rychle si pospíšil k ostatním detektivům.

„Kdy začneme, poručíku?“ zeptal se Parker. Oči mu svítily. Připomněl Hernandezovi námořníka, který s ním sloužil. Jmenoval se Ray Walters a přišel k nim před Iwodžimou. Nenáviděl Japonce a nemohl se dočkat, až se začnou vyloďovat. Při přistání vyskočil z lodi jako první, oči se mu leskly, na sevřených ústech měl zavilý úsměv. Když ho japonská kulka zasáhla mezi oči, úsměv tam ještě byl.

„K vedlejšímu bloku přijedou naše auta,“ řekl Byrnes, „takže budeme mít rádiový spojení s těma, kdo jsou tam. Spustíme to, jakmile budou připravený Nebude to žádná legrace. Řek, že ho živýho nedostaneme.“

„Je to určitě von?“ zeptal sé Parker.

„Kdo to může vědět? Dostali jsme hlášku telefonem. Nesmíme to brát na lehkou váhu, co když to je on.“

Z domu vedle La Galliny vyšla žena s dítětem na jedné ruce a s klecí v druhé. V kleci se divoce zmítal modrý papoušek. Žena sešla ze schůdků a podívala se přes rameno na okna nad La Gallinou. Asi cítila, že je divadelní hvězdou, která vstupuje do záře reflektorů, a že netrpělivé obecenstvo čeká na její slovo, slovo, které okamžitě zlikviduje a vyřeší všechny pochybnosti a nejistoty, nabývající na síle od chvíle, kdy se zvedla opona. Zastavila se uprostřed ulice čelem k davu, který se neklidně hemžil za policejními auty, a jak mohla nejhlasitěji, vykřikla: „Pepe je tam! Pepe je nahoře!“ Pak napřáhla ruku s klecí a ukázala na okna v prvním patře; papoušek se při tom tloukl o dráty klece a vřeštěl.

„Pojďte sem, paní,“ řekl jeden strážník, „než schytáte nějakou tu kulku!“

Žena se rozběhla a vmísila se do davu, který už si začal šuškat; souhlasné zvuky putovaly od úst k ústům, doprovázené pochvalným potřásáním hlav a přikyvováním. „Pepe Miranda, Pepe Miranda, Pepe Miranda!“

„Už to začalo?“ zeptal se Hernandez Byrnese. „Vypadá to tak, Frankie,“ řekl Byrnes.

„Kdo vám volal?“

„Nevíme,“ řekl Carella. „Informoval nás a zavěsil.“

„Jdu se mrknout, co se děje s těma zatracenejma vozama,“ oznámil Byrnes. Obešel policejní auto, nasedl do něj a s nohama vystrčenýma na ulici vzal do ruky ruční mikrofon. „Tady je poručík Byrnes,“ řekl. „Jsou už ty další vozy na místě?“

„Tak sme ho konečně dopadli, toho tvýho rodáka,“ řekl Parker Hernandezovi a ušklíbl se. „A vodrovnáme ho. Já vosobně se vo to postarám.“

„Není můj rodák.“

„To se ví, že ne. To se jen tak řiká. Jste voba Portorikáni, tak sem to myslel.“

„To jistě.“

„Sakra, přece mě znáš! Mně na tom houby záleží, jestli je někdo Portorikán, nebo třeba i Číňan.“

„To jistě.“

Parker se najednou rozhlédl. „Hele, koukněte se na ty haranty! Pro ně je Miranda pámbu.“

„Je pámbu jen pro ty, kdo neznají nic lepšího,“ řekl Carella při pohledu na děti, které se připojily k davu kolem policejních vozů. Věkem byly od batolat až po výrostky. Některé se snažily vyšplhat na policejní auta, ale strážníci jim pohrozili obušky. Ani jedno dítě si nebylo jisté, jaké chování se od něho očekává. Některé se smály, některé stály a slavnostně kulily oči na okna v prvním patře budovy Jiné měly, jak se zdálo, slzy na krajíčku. Bylo zajímavé pozorovat jejich obličeje a všímat si jejich počínání. Všechny věděly, že se tu odehrává něco neobyčejně zajímavého, a všechny byly přirozeně rozrušené. Jenže tyhle děti už viděly ledacos a jejich reakce byly odjakživa smíšené. Viděly vytrysknout krev a každý nerv v těle je nutil, aby při pohledu na muže, kterému uniká život na dláždění, křičely; strach se jim vzpříčil v hrdle a vyrazil v předstíraném jásotu. Byly zmatené, pr
otože dělící čára mezi těmi dvěma pocity byla příliš neurčitá. Strach byl dvojníkem odvahy, slzy a smích se daly navzájem prohodit.

„Za chvíli je po něm, to je na beton,“ řekl Parker. „Sakramentsky vodskáče každou ránu, kterou zasadil našemu městu!“ Carella pozoroval děti. „Město zasadilo hezkých pár ran jemu, Andy,“ řekl.

„Bodejť by ne,“ souhlasil Parker. „To dělá tahlencta čtvrť. Když dítě vyroste tady, co vod něj můžeš vočekávat? Miranda ubližoval lidem, eště než se postavil na nohy.“

„Třeba si nikdo nedal práci, aby ho naučil chodit,“ řekl Hernandez.

„Hele hele, snad ses na mě nenaštval?“ zeptal se Parker udiveně. „Myslel sem, že není tvůj rodák.“

„Taky že není. Je to ničema. Zemře. Ale není to jen jeho chyba.“

„Chápu tvý city Pokrevní svazek…“

„Mezi náma dvěma není žádnej pokrevní svazek.“

„Já to nemyslel doslova, pro Kristovy rány! Vím přece, že není tvůj příbuznej nebo tak. Ale ste přece voba Španělé, ne? Vlastně tak trošku bratři, chápeš, jak to myslím?“

„Nechápu. Jak to sakra myslíš, Parkere?“

„Hele, nechme to bejt. Ty se hned namíchneš, tak nemá smysl něco říkat. Ty seš hrozně nedůtklivej, Frankie. Myslím, že by sis to měl vodvyknout, nic ti to nepomůže.“ Usmál se na Hernandeze a objal ho kolem ramen. „Říkal jsem jenom, že takříkajíc zabiju tvýho bráchu. Napálím tucet ran do tý jeho zatracený šišky a budu se koukat, jak na chodníku vykrvácí.“

Hernandez se vymanil z jeho objetí. „Víš co, Parkere?“

„Co?“

„On je spíš tvůj bratr než můj.“

Půl tuctu strážníků začalo stavět přes ulici zátarasy. Lidé se u nich shlukovali. Děti si na ně sedaly a přelízaly na druhou stranu, kde policisti s policejními vozy čekali na znamení z vedlejší ulice. Z jednoho auta vystoupil Byrnes a křikl: „V pořádku, teď všichni ustupte! Zpátky! Ustupte od zátarasu! Jdem!“ Rychle přistoupil k Hernandezovi a utíral si při tom zpocený obličej kapesníkem, který vytáhl ze zadní kapsy. „Frankie, udělej pro mě něco, ano?“ řekl. „Promluv na ně španělsky. Někdo je postřelí, jestli na ty zátarasy budou kašlat. Přemluv je, ať ustoupí, prosím tě!“

„Samo,“ řekl Hernandez. Přešel ke dřevěným kozám a opěrným tyčím, od jejichž bílého nátěru se křiklavě odrážela písmena POLICIE. „Bueno,“ zařval. „Todos retroceder. Detrás de la barricada! Todos retroceder!“

Dav začal pomalu ustupovat od zátarasů. Na jeho okraji popadl Zip Cooche za ruku a řekl: „Slyšíš to? Slyšels, co ten polda řek? Bude se střílet!“

„Když je tam nahoře Miranda, určitě se bude střílet,“ řekl vyjevený Cooch.

„Kdo je Miranda?“ zeptal se Papá.

„Copak ty nic nevíš, ty pitomej tygře?“ řekl Cooch a šťouchl do něho. „Miranda je absolutní hvězda naší čtvrti!“ Otočil se k Zipovi. „Co říkáš tomu debilovi? Neví, kdo je Miranda!“

Zip potřásl hlavou a pátral pohledem po známkách života v oknech prvního patra. Neviděl nic.

„Když tady bydlel,“ pokračoval Cooch, „byla celá čtvrť vzhůru nohama, nedělám si srandu.“

„Věděli sme vo něm i tam, co sem bydlel dřív,“ přidal se Zip, ale nespouštěl oči z oken v prvním patře. „Jednou byl tady, viděl sem ho. Měl velkej žlutej cadillac.“

„Fakt?“ zeptal se Cooch.

„Fakt, viděl sem ho. A měl s sebou tu blond buchtu. Vole, bylo na ní vidět, že je úplně vedle z toho, že je s ním. To bylo před tím, než to pro něj začalo bejt horký. Tenkrát byl ve formě, páni, super!“

„Cadillac, povídáš?“ řekl Cooch. „To by bylo něco pro mě. Posaď mě za volant a už si vím rady.“

„Měl bys vidět, jak ten chlap chodí, Coochi,“ pokračoval Zip. Slezl ze zátarasu a na místě to předvedl. „Jen se takhle šine, víš, jakoby nic. Jako by mu patřil celej svět. Takhle se má chodit. Pepe kráčí s hlavou vzhůru. Nebojí se ničeho a nikoho.“

„Vem si jen to, jak se dostal z toho riverheadskýho kvartýru,“ přidal se Cooch. „Dvanáct poldů a nezmohli se ani na ň!“

„Proti němu nezmůže nic nikdo,“ potvrdil Zip.

„Vole, dyž bydlel tady, Zipe, měls tu bejt, vážně! Von byl fajn, chápeš? Myslel bys, že jako dyž je velký zvíře, tak bude na nás mladý kašlat. Ale von na nás byl dycky hodnej, můžeš mi věřit. Rozdával nám nikláky, jen tak, pro nic za nic, chápeš? A ty historky, vole, co nám ten napovídal historek a jakejch! Chlapáckejch, ne jako ty kraviny, co vyprávěj rodiče!“

„Já ti rozumim, vole,“ řekl Zip. „jesli táta začne eště jednou kecat, jaký to bylo na vostrově, tak se přestanu vovládat. Co je komu do zvyků na vostrově, no řekni? Koho zajímá, že sou tam lidi pohostinný, nebo že tam svítí slunce, nebo že lidi zavíraj dveře, když kolem vezou mrtvýho? Sme přece tady! Žijem tady!“

„Pepe dovede žít, to si piš!“

„To teda jo, brácho, to jo! Ten se vyzná. Pozor, dívej!“

„Na co?“ zeptal se Cooch.

„Támdle.“ Do činžáku právě vcházeli dva policisti. Pohybovali se ostražitě a třímali pistole.

„Už to začne,“ řekl Zip a natahoval se přes hlavy lidí stojících před ním, aby viděl. „Musíme si na něco stoupnout, Coochi. Takle bysme nic neviděli.“

„A co ta naše druhá věc?“ zeptal se Cooch.

Zip se letmo ohlédl přes rameno a podíval se do bistra, kde u pultu seděl Jeff. „Námořník? Na toho zapomeň! Ten je z nás celej podělanej.“

„Já myslim Alfieho,“ pošeptal mu Cooch.

Zip jako by na okamžik zapomněl na to, kvůli čemu probděl celou noc, co ho doprovázelo, sotva ráno vstal, a hučelo mu v hlavě, když se oblékal. Na okamžik jako by mu jméno Alfie nic neříkalo a na obličeji se mu objevil udivený výraz. A jako by ho někdo chtěl odvolat od nesmírně příjemné zábavy a žádal ho, aby se ujal nějaké prkotiny, která je v nejlepším případě jen nudná, řekl: „Co s nim má bejt?“

„Máme smluvenej sraz, vzpomínáš si?“

„To víš, že jo,“ odsekl Zip zlostně. „Ale jak se dostaneme ke kostelu? Je vodříznutej. A naši kluci s bouchačkama sou na druhý straně ulice.“

„To je lepší tak, Zipe,“ řekl Sixto. „Necháme ho…“

„Drž hubu, Sixto… jo?“ utrhl se na něj Zip. „Páni, kde sme schrastili tohle jojo?“

Papá se rozesmál. „Ty seš jojo, Sixto!“

Cooch se na chvilku zamyslel. „Zipe,“ řekl pak, „já to vemu vokolo a dostanu se k těm klukům z druhý strany. Vemu vod nich ty bouchačky.“

Zip se zachoval jako obchodní magnát, který se nemůže obtěžovat administrativními podrobnostmi. „Tak jo,“ souhlasil, „di pro ně a přines je sem.“ Zabloudil opět pohledem k oknům v prvním patře. „Vole, kolik bouchaček může mít Miranda v tom bejváku?“

„Prej sebral pistole všem polišum v tý…“

„Kruci, vole, todle bude jízda! Von jim to nandá, těm prevítům! Tak běž, Coochi, přines ty bouchačky. Poď, Sixto!“

„Kam deme?“

„Sehnat něco, na co bysme si stoupli. Na tý prázdný parcele bejvá milión beden…“

Z domu se ozvaly výstřely, krátká salva s ozvěnou vzdáleného hromu. Dav rázem ztichl. Nad ulicí viselo ticho. Pak jím otřásl výkřik nějaké ženy z davu. A hned po něm zahltil ulici celý sbor hlasů. Z budovy začal stoupat obláček dýmu a na okamžik uvízl ve vzduchu. Dav opět oněměl, jako kdyby byl shromážděný na náměstí svatého Petra a čekal, až se ze Sixtinské kaple vyline kouř a oznámí volbu nového papeže. Kouř sice spatřili, ale dosud nevěděli, kdo tím novým papežem je; zmlkli tedy a vyčkávali.

Z nitra domu se ozval křik. „Pane poručíku! Pane poručíku!“

9

Policisti na střechách a požárních schodištích, ti, kteří viseli z otevřených oken a krčili se vedle parapetů, připomínali stádo opic, které se v zoologické zahradě vyšplhalo na složitou prolézačku a teď neví, co si počít. Prohlásit, že Pepe Miranda je kompletně obklíčený, by byl vrchol nepřesnosti. V těsném prostoru proti La Gallině stály dva činžovní domy a oba se ježily policajty všech velikostí, podob a hodností, a každý z těch chrabrých obránců pořádku třímal nabitý revolver. K dodatečné výzbroji, která se zdála tak početná a strašná, že by mohla dobýt brány Stalingradu, patřily i takové vybrané prostředky zkázy, jako jsou pušky se zaměřovacím dalekohledem, samopaly, ruční granáty, plynové masky, náboje se slzným plynem a dokonce i jeden dva plamenomety.

Obléhání se rovněž neomezilo jen na ty dva baráky proti La Gallině. Policie se usadila i ve vedlejším bloku, a to v bytech obrácených k zadním oknům bytu, v němž jako zvíře zahnané do díry uvízl Miranda. Na šňůrách zadních dvorů se třepetalo čisté bílé prádlo, policisti s vytaženými pistolemi se nakláněli z oken a pátrali očima mezi podvlíkačkami a podprsenkami. Jedni hlídali průčelí domu, jiní střežili jeho zadní stranu a ti, co byli až nahoře na střeše, byli připravení zaútočit na Mirandu shora.

Střechy vedlejších domů byly obsazeny městským občanstvem. Podobni vyjeveným venkovanům, kteří se přišli podívat na krkolomný seskok cirkusáka z výše dvou set metrů do náprstku vody, toužili obyvatelé čtvrti vidět, jestli Miranda dokáže skočit, aniž by si roztříštil mozek na pilinách. Pro mnohé z těch lidí byl Miranda prostě rebel a vyděděnec. Vědomě či nevědomě mu fandili. Přáli si, aby se postavil té obrovské armádě mužů v modrém, prostřílel si cestu z toho nešťastného bytu, narazil si klobouk na stranu, poslal polibek dámám a odcválal kamsi k západu slunce. Snad věděli, jak to doopravdy skončí. Že jednotlivec, byť sebeschopnější, nemůže obstát proti tak obrovskému šiku nepřátel, věděli asi všichni. Ale mnozí chovali naději, že jednou, aspoň tentokrát, zvítězí vzbouřenec, revolucionář porazí vládnoucí dynastii, anarchista mrští bombu a upláchne.

S mužem v bytě svazovalo mnohé z nich nepopiratelné kulturní pouto. Bylo to pouto prazvláštní, neboť všichni věděli, že Miranda je zločinec. Se vší pravděpodobností by byl aru jeden soused nepřivítal Mirandu u sebe doma. Miranda byl člověk nebezpečný, nespolehlivý, lupič a vrah. Ale byl Španěl. A podobně jako se pyšnili dílem Pabla Picassa, byli zvláštním způsobem hrdí i na to, že Miranda je příčinou všeho toho rozruchu. V jejich hlavách byla dělící čára mezi slávou a hanbou téměř neznatelná. Ať už Miranda provedl cokoli, je slavný A ještě k tomu většina diváků si s tou slavnou osobností tykala.

Ostatní diváci ho sledovali jen ze zvědavosti. Nějaký člověk uvízl v nějakém bytě jako v pasti a zase jiní lidé ho chtějí odtamtud vystrnadit. Bylo to jako v baseballu. Nebyli tu hodní hráči ani zlí, byla tu jen dvě mužstva, která se snaží vyhrát.

V tu chvíli to vypadalo, že vyhrává Mirandovo mužstvo. Po zvolání „Pane poručíku, pane poručíku“, které se ozvalo z chodby za vchodem do domu, se skoro hned objevil muž, který volal. Byl to policejní seržant a táhl ven strážníka, kterého podpíral ramenem. Strážník byl postřelený. Krev na jeho modré košili viděli jasně i lidé, kteří se tísnili na okrajích střech. Seržant vynesl strážníka ven a položil ho na zem vedle hlídkového auta. Policista v autě rychle vzal do ruky mikrofon a požádal o ambulanci. Dav to všechno sledoval očima proroků, kteří sledují zajímavě se vyvíjející situaci, ale zároveň si uvědomují, že konečný výsledek bude s touto příhodou souviset jen málo nebo vůbec ne. Miranda postřelil policajta! Zajímavé, ale ohňostroj teprve začne, a tak na něj trpělivě čekali. Nestává se často, že se v jednom roce slaví Den díkůvzdání dvakrát!

Poručík Byrnes, který stál celý zpocený vedle raněného strážníka, se zeptal: „Je to zlý, seržante?“

„Dostal ji do ramene, pane poručíku,“ řekl seržant. Odmlčel se a nabral dech. Byl to veliký a statný prošedivělý chlapík. Uniforma mu byla těsná, ale nechtěl si kupovat novou, protože do roka se měl odebrat do penze. Když si člověk platí pracovní oděv sám, dobře si to rozmyslí, než se odhodlá koupit nový. „Měl jste slyšet Mirandu, pane poručíku,“ říkal a snažil se mezi řečí pořádně nadechnout. „Zrovna jsme kontrolovali, jestli jsou všichni nájemníci pryč z domu, když začal španělsky nadávat a střílet skrz dveře. Vystřelil nejmíň šestkrát, pane poručíku, a dvakrát zasáhnul Cassidyho.“

Byrnes se díval na muže ležícího na zemi. „Zavolali jsme ambulanci, seržante. Zůstaňte u něho, ano? A vynasnažte se, aby se cítil co nejlíp.“

„Promiňte,“ řekl jakýsi muž na druhé straně barikády. Byl vysoký a hubený a měl pronikavé modré oči, na sobě tropický oblek a na hlavě modrý slamák. „Rozuměl jsem správně seržantovi, když říkal…“

„Kdo jste, prosím vás?“ zarazil ho Byrnes.

„Reportér. Pracuju pro nejčtenější večerník. Mimoděk jsem zaslechl…“

„Já vaše noviny znám,“ řekl Byrnes suše.

„Rozuměl jsem správně, že seržant vám…“

„Mám moc práce,“ řekl Byrnes, přešel na druhou stranu služebního vozu a vzal do ruky mikrofon.

„Umí to, ten tvůj rodák, jen co je pravda,“ řekl Parker Hernandezovi. „Vo pár centimetrů níž a Cassidy byl v pánu.“

„Já jsem nestřílel,“ řekl Hernandez. „Střílel Miranda.“

„Dává ti snad někdo vinu? Hele, každá rasa má svý mouchy, že jo?“

„Parkere, dej s tím pokoj!“

„Nikdo přece nevyčítá neřáda, jako je Miranda, všem Portorikánům! Koukni se na sebe, propána! Taky pocházíš z týhle čtvrti, ne? A co seš teď? Detektiv třetí třídy! Dokázals to a chtělo to kuráž. Jen si sakra uvědom, kolik svejch lidí si musel zhaftnout!“

„Dělám svou práci, Parkere.“

„To ti potvrdí každej. Seš dobrej polda, Hernandezi. A mluvit španělsky není v týhle čtvrti na škodu, co?“ Parker se pochechtával. „Hele, nikomu přece nevadí, že máš nespravedlivej náskok proti nám vostatním břídilům. Jen dělej dál jako do teďka a dotáhneš to na policejního ředitele. Tvůj táta si pak může v tý svý cukrárně pověsit další fotku.“

„Proč se do mě pořád navážíš, Parkere?“

„Kdo? Já? Já se do tebe navážím?“

„Proč?“

„Já se do nikoho nenavážím,“ prohlásil Parker ve vší nevinnosti. „Já jsem jen jako ty, kolegáčku. Dělám svou práci.“

„A co je tvoje práce?“

„Moje práce je udržovat na ulicích pořádek. Jsem metař s pistolí. To je práce policajta, ne?“

„Ne celá.“

„Že ne? Třeba si myslíš, že bych se tu měl promenovat s feťákama a vodit je za ručičku? Taky jsem bejval takovej, Hernandezi, bejval sem policajt, kterýmu bylo lidí líto. Div mi to neutrhlo srdce, když jsem měl dát řidičovi pokutu.“

„To ti tak věřím.“

„Nevěř si! Zeptej se těch, co jsou na stanici už dýl. Ale poučil sem se, to teda jo, poučil sem se.“

„Jak?“ zeptal se Hernandez.

„Na tom nezáleží,“ odsekl Parker a odvrátil se od něho.

Odvracel se už dlouho, máme-li být přesní, tak asi čtrnáct let. Odvracel se od povinností policisty i člověka, ale omlouval to myšlenkou, že kdysi býval takovým policistou, kterému je lidí líto, ale že se od té doby poučil. Ty úvahy byly poněkud nepřesné. Andy Parker nebyl člověk, kterému bylo někdy v životě někoho líto. Účast s bližním prostě neměl v povaze. Pravděpodobně to myslel tak, že kdysi cítíval větší sounáležitost s lidmi v revíru než dnes.

A – máme-li být spravedliví – Parker se kdysi opravdu stavěl k tomu těžko proveditelnému úkolu chránit zákon a pořádek docela odlišně. Byl tehdy ještě strážníkem, a i když mu nikdy nezlomilo srdce udělit řidiči pokutu, měl sklon být k malým přestupkům shovívavý, propouštět provinilce s ranou pendrekem a varováním; soudil tehdy, že v revíru je dostatek skutečných nepravostí, než aby se za nepatrný přestupek pronásledovali slušní lidé. V těch dnech také zjistil, že zákon se dá různě vykládat už dávno před tím, než se toho ujme soud. Zjistil, že nejnižším posuzovatelem zákona v daném soudním systému je člověk, který nikdy neobléká soudcovský talár, tedy místní pochůzkář. A tak vynášel denně tucty ortelů a hlavní zásadou těchto rozhodnutí byl sklon poskytnout šanci pachatelům bezvýznamných přestupků. Současně byl přesvědčen, že je pevný a nekompromisní vůči práskaným zlodějům. P okládal se za dobrého policistu.

Jednoho krásného dne konal ten dobrý strážník Andy Parker svou pochůzku, když na něho zavolal jeden majitel obchodu se střižním zbožím. Za ruku držel kluka, který mu údajně ukradl z pouličního stánku štůček hedvábí. Parker vyslechl obchodníka, vyslechl i kluka, pak oblékl svůj soudcovský talár a řekl: „Podívejte se, já myslím, že nechcem způsobit tomuhle darebovi nějakou nepříjemnost, a tak na tu celou věc zapomenem, co říkáte?“ Obchodník s tím nesouhlasil, protože kluk prý předal hedvábí svému kumpánovi, který se zbožím utekl. Parker však trval dál na své pochůzkářské praxi a nakonec se zdálo, že jsou všichni zajedno a že věc se nechá plavat.

Ten večer se Parker převlékl do civilu a zašel si do nedalekého výčepu na pivo. Vypil pivo a dal si panáka, pak ještě jedno pivo a ještě jednoho panáka, a když odcházel z výčepu, připadal si jako bezva chlap. Bylo to v jeho životě naposledy, co se tak cítil.

Cestou k metru ho přepadli tři mužští, kteří mu ani nedovolili vytáhnout revolver. Vyskočili na něj ze zálohy a utloukli ho málem k smrti. Zůstal ležet na chodníku v kaluži vlastní krve, a když nabyl vědomí, nechápal, proč je zmlácený a kdo ho zmlátil. Došel k jedinému logickému závěru: ztloukli ho přátelé onoho obchodníka za to, že nepotrestal toho kluka za krádež hedvábí.

Kdo ho zbil v ten podzimní večer, to se nikdy nedozvěděl.

Mohli to být obchodníkovi přátelé, ale fakticky to mohl být kdokoli z té stovky lidí, kteří Parkera neměli rádi ani v oněch vlídných dnech. Ono na tom vlastně ani nezáleželo, kdo ho zbil.

Poučil se v několika směrech.

Prvním poučením bylo, že není příjemné dostat výprask. Ve filmech bývá obyčejně výprask spojen s rvačkou. Ten, kdo dostává na frak, je bojovný chlapík a obvykle odrazí tucet útočníků, než je konečně přemožen. Pak vstane, otřepe se, aby se mu přestala točit hlava, utře si z úst čůrek krve, opráší šaty a přimhouří oči; na úvaze diváků ponechá, co ty přimhouřené oči věští. Ve skutečném životě je jen zřídka někdo ztlučen pěstmi. Muži, kteří té noci zpracovávali Parkera, byli stejně velcí jako on, byli vyzbrojeni uříznutými násadami od smetáků a skutečně z něj div nevytloukli duši. Bušili do něj ještě dlouho po tom, co upadl do bezvědomí a měl namále. Tahle fráze se na zmíněnou situaci hodila jak ulitá, protože ho doslova skoro utloukli a chybělo jen málo, aby se odebral na onen svět. A tak první, co zjistil, bylo, že už nikdy, na mou duši nikdy, dokud bude chodit po této zemi, nebude tí
m, kdo je bit. Už nikdy! Pamatoval si to tak, jako se děti učí katechismus: Už nikdy se nedám zmlátit, už nikdy se nedám zmlátit!

A aby člověk už nikdy nedostal výprask, musí nejdřív udeřit a teprve pak klást otázky. Mít při tom odznak policisty je výhoda, protože omluvit se nevinným lidem dodatečně je snadnější.

Tím druhým poučením bylo, že až dosud bral práci policisty příliš naivně a lehkověrně. Od toho dne Parker předvolával každého, kdo třeba jen plivl na chodník. Bylo zajímavé, že Parker od toho dne skutečně sebral víc opilců, pobudů a neškodných provinilců, než kterýkoli jiný policajt z revíru. Podle vlastního mínění přestal být hodný policajt. Byl zlá a neúprosná svině a věděl to. A jestli ho někdo neměl rád, jeho věc. Parker má jen jeden život a ví, jak s ním nakládat.

Už nikdy se nedám zmlátit, umínil si.

Už nikdy se nedám zmlátit.

V bistru na rohu si Jeff Talbot přidržoval kapesník k ráně na tváři a otíral z ní krev. Trochu mu jí steklo na límec svetru a on už v duchu viděl, co mu dá práce, než tu krvavou skvrnu vydrbe. Jeho stav dělal Luísovi stojícímu za pultem větší starost než vzrušující události venku. Pozoroval námořníka úzkostlivě, skoro jako otec.

„Jseš v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Jeff. „Co je to za kluka?“

„Zip?“

„Tak se jmenuje? Jo, ten.“

„Nevím.“

„Já jen, co toho pitomce tak namíchlo. Ničeho jsem si nevšímal.“ „Jenže Zip si právě všímá toho, do čeho mu nic není. Skončí špatně. Jako Miranda tam nahoře.“

„Já bych rád přišel na to… proč vyhledává hádky? To je tak horkokrevnej?“

Luís pokrčil rameny „O nic víc než ostatní.“

„O Španělech se říká, že jsou horkokrevný, viďte?“

„Některý jo a některý ne,“ řekl Luís a znovu pokrčil rameny. „Představte si, že ve Fletcheru nemáme ani jedinýho Španěla,“ prohlásil Jeff. Překvapilo to i jeho. „Já jsem se ještě nikdy nesetkal se Španělem, až dneska, věřil byste tomu?“

„Já jsem se zase nesetkal s nikým z Fletcheru – až dneska,“ odpověděl Luís.

„Já se jen snažím pochopit…“ Jeff se zarazil, prohlédl si zakrvácený kapesník a pak se podíval na Luíse. „Vy vypadáte normálně.“

„Normálně?“

„Chci říct… nejste jako on.“ Jeff chvíli mlčel. „Ten Miranda je taky Španěl, viďte?“

„Sí.“

Jeff mlčel. Přikývl a pak se zamyslel.

„Jestli máš takovýhle názory, námořníku, tak děláš velkou chybu.“

„Jaký takovýhle?“

„Vždyť víš. Takový názory jsou snadný.“

„Mně se to týká, osobně, Luízo,“ řekl Jeff. „Musím to vědět. Neptám se jen tak pro legraci. Je… je to pro mě moc důležitý.“

„Proč je to pro tebe tak důležitý?“

„Protože zkrátka…“ Podíval se na hodiny na stěně. Byl by rád věděl, jestli China dodrží slovo a přijde na schůzku. A pak zapochyboval, jestli se vůbec s ní chce sejít. Zamračil se. „Je to prostě pro mě důležitý,“ řekl.

10

Všichni byli připraveni na to, co se stane, ať je to cokoli.

Připravena byla policie na střechách a na dvorcích, připraveni byli lidé přihlížející očekávanému divadlu. Zip se Sixtem sehnali na rohové parcele velkou bednu a postavili si ji hned za barikádou; i oni byli připraveni. A připravený byl teď už i poručík Byrnes. Zřejmě byl informován, že jeho lidé jsou rozmístěni přesně tak, jak si přál. S velkým megafonem na baterie vystoupil před policejní vůz, přiložil ten nemotorný přístroj k ústům, několikrát do něho foukl, aby zjistil jeho hlasitost, a pak řekl: „Mirando? Pepe Mirando? Slyšíš mě?“

Jeho hlas se rozlehl tichou ulicí. Lidé čekali na Mirandovu odpověď, ale marně.

„Slyšíš mě?“ opakoval Byrnes a jeho hlas zahřměl z amplionu. V tom tichu se masa lidí nadechla; jejich kolektivním ústům uniklo něco jako vzdech. „Dobrá, já vím, že mě slyšíš, tak poslouchej, co ti řeknu. V každém okně a na každé střeše proti tvému bytu zepředu i zezadu jsou policisti s pistolemi. Jsi v pasti, Mirando. Slyšíš mě?“

Zip a Sixto vylezli na bednu a dívali se přes hlavy davu. „Tohle je naše bedna, jasný?“ řekl Zip. „Jen pro Latinský jezdce. Nechci, aby se na ni cpal někdo jinej.“

„Tak co ty na to, Mirando?“ řekl Byrnes. „Vylezeš ven, nebo máme my přijít za tebou?“

„Proč nevodpovídá?“ Zip ztrácel trpělivost. Otočil se k oknům v prvním patře, přiložil ruce k ústům a zavolal: „Vodpověz mu, Pepe!“

„Jestli se tu bude střílet,“ řekl Byrnes, „mohl by přijít ke zranění někdo z těch lidí tady Co tomu řekneš? Nevyjdeš ven?“

Následovalo další dlouhé ticho. Byrnes čekal.

„Jak si přeješ,“ řekl. „Když ne…“ a najednou se z okna v prvním patře ozval hlas. K hlasu nepatřilo žádné tělo, v oknech nebylo nikoho vidět. Hlas jako by zazněl odnikud; vykřikl a přerušil poručíkova slova.

„Koho sem zastřelil?“

„To je Pepe,“ zaječel Zip a jeho slova proletěla davem jako lavina, která se řítí z horského úbočí. „To je Pepe, Pepe, je to Pepe, Pepe, Pepe!“

„Postřelil jsi jednoho našeho strážníka,“ řekl Byrnes.

„Zabil sem ho?“ zařval Miranda z bytu. Dosud byl neviditelný, na ulici dolétl jen jeho hlas.

„Ne.“

„Lžete. Zabil sem ho.“

„Trefils ho do ramene. Půjdeš ven?“

„Zabil sem ho? Je mrtvej?“

„Nech je, ať dou voni k tobě, Pepe,“ vykřikl Zip.

„Mirando, nebudeme si tady hrát. Jestli vyjdeš ven…“

Ozval se nový zvuk, který utopil slova vycházející z megafonu, a naplnil vzduch známým kvílením.

„Co je to?“ zařval Miranda. „Sanitka.

Co tomu říkáš, Mirando?“

„Neměl si se mnou začínat,“ řekl Miranda. „Mohlo bejt po něm. Moh sem ho zabít.“

„Ale nezabils. Tak co říkáš? Ano nebo ne? Vyjdeš ven?“

„Ne!“ zařval Miranda náhle zuřivě. „Vy si myslíte, že sem nějakej sprostej grázl? Já sem Pepe Miranda.“ Zvýšil hlas. „Slyšíte mě? Když mě chcete, tak si pro mě přiďte!“

„Takle se na ně musí, Pepe!“ zaječel Zip, šťouchl Sixta do žeber a ulice najednou ožila jásotem a povzbudivými výkřiky.

„Jen na ně, Pepe!“

„Bravo, Pepe!“

„Jen jim to řekni!“

„Ticho!“ zaburácel Byrnes. Strážníci rychle vstoupili mezi dav a lidé na ulici rázem ztichli. Ale čumilové na střechách dosud provolávali zabijákovi obklíčenému v bytě slávu. Byrnes čekal, až volání dozní, pak přiložil megafon k ústům a řekl: „Dobrá, Mirando. Konec řečí. Jdeme dovnitř.“

„Tak nekecej a poď si pro mě, ty posero,“ zařval Miranda a najednou vylítla na jednom okně nahoru roleta a objevil se on, Miranda, zabiják, malý sporý chlap v tričku, rty zkřivené v pohrdlivém úšklebku, třídenní porost na bradě a v každé ruce pistoli. Pohodil hlavou, rychle s ní cukl dopředu a plivl na ulici. A pak začal slepě pálit z obou pistolí, jako by chtěl dokázat, že je šerifem neurvalého města na Divokém západě.

Byrnes mávl na střechy a ohlušující salva roztříštila neděli jako kousek křišťálu. Bleskurychle se schoval za policejním vozem a ohlušující palba ze střech pokračovala. Ženské v davu začaly ječet a mužští se schovávali jeden za druhého. Byrnes opět mávl rukou. Výstřely utichly. Miranda už u okna nestál.

Byrnes kolem sebe shromáždil Carellu, Parkera a Hernandeze. „Dobrá,“ řekl, „jdeme dovnitř. Tentokrát si Miranda ukousnul víc, než stačí sníst.“ Odmlčel se a podíval se do tváří mužů kolem sebe. „Kapitán Frick už přišel, Steve?“

„Přišel. Před chvílí jsem ho zahlíd.“

„Pojďme ho najít. Chci, aby všechno klapalo.“

Frederick Block byl na cestě domů, když se octl uprostřed dopravní zácpy. Block dopravní zácpy nenáviděl, obzvláště o víkendech. Zajel si do kanceláře pro krabici součástek, které nutně potřebovala jedna továrna v Riverheadu, a osobně je odevzdal. „Továrna BLOCK je zárukou spokojenosti zákazníka,“ řekl svému klientovi a pak se pustil nejkratší cestou, kterou znal, z Riverheadu k mostu na Calm’s Pointu; náhodou vedla centrem Isoly a přes 87. revír. A teď se octl uprostřed dopravní zácpy, byla neděle, potil se v autě, zatímco měl být na pláži. Block byl tlustý a nepatřil k tlouštíkům, kteří klamou sami sebe a slovo tlustý zaměňují eufemisticky za „statný“ nebo „obtloustlý“. Byl prostě tlustý. TLUSTÝ Proto se potil, a to vydatně. Jako takový věděl, že tlouštíkům není nikdy jenom horko, a tak trčet v zaparkovaném autě uprostřed Isoly v takový den, jako byl dnešní, se mu nelíbilo.

Snášel vedro s tolerantním odporem, dokud to šlo, pak vylezl z auta a snažil se zjistit, co ksakru zavinilo tu dopravní zácpu. Pokud viděl, k žádnému neštěstí nedošlo. Neštěstí Blocka vždycky nesmírně dožralo. Za prvé: opatrnému řidiči se neštěstí nestane. Za druhé, což je důležitější, havarovaný vůz třeba nezablokuje průjezd, ale doprava stejně zpomalí, protože každý kolemjedoucí motorista si chce prohlídnout rozsah škody.

Dnes k žádné havárii nedošlo, a přesto byl pohyb vozidel zablokován oběma směry. Proč proboha? S instinktem starého barváře Block následoval dav Všichni mířili jedním směrem, předpokládal tedy, že hlavní atrakce se bude nalézat někde tam. Plahočil se kupředu, velikým bílým kapesníkem si otíral čelo, tiše pro sebe nadával, až se dostal na konec hlavní třídy a zastavil se u nárožního bistra. U pultu seděl nějaký námořník. Block došel až k němu. „Co se děje, kolego?“ zeptal se. Nikdy nesloužil u námořnictva, ale byl rozený obchodník a dokázal přizpůsobit svou mluvu každé situaci. „Proč tamtudy nemůžu projet? Co se děje?“

Námořník neodpovídal a bez přestání si utíral obličej zmuchlaným kapesníkem. Block krev na kapesníku neviděl, a tak předpokládal, že námořníkovi je horko a utírá si pot. Chápal, jak mu je, a obrátil se k muži za pultem.

„Můžete mi říct, co se děje?“

„Nedá se projet,“ odpověděl Luís.

„Mně to povídejte,“ řekl Block a zachichtal se, až se na něm vrstvy sádla roztřásly „Řekněte sám, co je tohle za odpověď? Nedá se projet, je to ucpaný v centru, na předměstí a pravděpodobně všude. Co se děje? Nějakej průvod?“

„Tamhle nahoře v bytě je chlap, kterej střílí,“ řekl náhle námořník.

„Pepe Miranda,“ dodal Luís a přikyvoval.

„O tom jsem ještě neslyšel. Co udělal, vyloupil banku?“ zeptal se Block a zase se rozesmál, sádlo se zase roztřáslo. Jako Santa Claus rozhodně nevypadal.

„Bydlíte tady ve městě?“ otázal se Luís.

„To se ví, že tady bydlím. Vlastně zrovna tady ne. Bydlím v Calm’s Pointu. Kdo je ten Miranda? Někdo známej?“

„Je to zabiják,“ řekl námořník tiše.

„Vážně?“ Block vyvalil uctivě oči. „Vážně? Zabiják?“

„Právě tak,“ přisvědčil Jeff.

„Snaží se ho dostat?“

„Vypadá to tak. Vraťte se radši ke svýmu auťáku, pane. Tady se asi bude střílet.“

„Ani nápad,“ řekl Block, kterého to začalo velmi zajímat. „Chci se na to koukat. Chci ho vidět, jak umírá.“

Block se energicky a s pomocí svého břicha protlačil davem.

„Luízo,“ řekl Jeff, „kolik je hodin?“

„Nevím. Půl dvanáctý, tak něco. Proč?“

„Já… mám se tady setkat s jednou dívkou. V poledne.“

„Námořníku, co kdybys trochu přemejšlel? Běž pryč, než se dostaneš do dalšího průšvihu. Jdi se projít do parku, co tomu říkáš? Až ta dívka přijde, řeknu jí, že tam na ni čekáš. Jak se jmenuje?“

„China. Legrační jméno, viďte?“

„Pro Španělku ne. Jenže ve španělštině se to vyslovuje Čí-na. A dneska to spousta děvčat vyslovuje anglicky – Čajna. Anebo to tak vyslovujou lidi a jim se to pak zdá snadnější.“ Chvilku mlčel. „Běž do toho parku, já jí řeknu, kde jsi.“

„Když jsem se s ní setkal, myslel jsem, že je děvka, Luízo. To je pěkně blbej začátek, viďte?“

„No, já znám hodně muskejch, který se oženili se šlapkama,“ řekl Luís. „Jsou z nich dobrý manželky.“

„Ale ona není,“ vyhrkl Jeff tak spěšně, až to téměř zařval. „Nechtěl jsem ve vás vzbudit tenhle dojem! Poznáte to, jen co ji uvidíte. Je opravdu… je opravdu moc milá, víte?“

Luís se usmál.

„Ano, jako malá holka, víte?“ Jeff se na Luíse zasmál a pak honem dodal: „Ne že by nevypadala jako ženská, má všechno… všechny ty věci, co má ženská mít.“

„Já jsem v životě nepotkal mezi Portoričankama žehlící prkno,“ řekl Luís.

„Cože?“

Luís naznačil ve vzduchu rukama postavu ženy s neobyčejně vyvinutými oblinami.

„Aha, ano,“ přikývl Jeff. „Ale není nápadná, víte. Není to taková ta…“ Rukama naznačil ženu s obrovitými horními partiemi. Oba slavnostně přikývli, v otázce správné velikosti ženského poprsí se shodovali. „A taky hezky mluví,“ dodal Jeff. „Mně se líbí dívky s hezkým hlasem a… očima, který se na člověka dívají. Při řeči. Dívá se při tom na tebe. To je dobrý. Člověk se cítí… jako že je důležitej.“

„Sí, mužskej se musí cítit důležitej.“

„To se mi nelíbí ve Fletcheru, Luízo. Tam si připadám, že jsem k nerozeznání od ostatních. Je to divný, ale když jsem se tu s ní seznámil, měl jsem pocit – já nevím –, jako že jsem to já. Je to nesmysl, viďte? Jako kdo jinej bych se měl cítit? A přitom ji skoro neznám. Vždyť je to prostě holka jako jiný, nebo ne?“

„Bodejť by ne,“ souhlasil Luís. „Je to jen holka. Holky se najdou všude.“

„Jenže ona není jen tak nějaká holka, abyste věděl,“ řekl Jeff honem. „Je hezčí než ty ostatní.“

„Hezký holky se najdou snadno, námořníku. Svět je plnej hezkejch děvčat. A pro každýho chlapa je na světě děvče, který se jemu zdá hezký.“

„Jasný, jasný, ale ona je… snad se dá říct krásná. Myslím, že se to opravdu dá říct, Luízo.“ Chvilku mlčel. „Myslíte, že… myslíte, že přijde?“

„Já nevím,“ řekl Luís. „Snad.“

„Doufám, moc doufám, Luízo, že přijde.“

Zip ji ze svého stanoviště na bedně viděl; jak se prodírá davem. Honem na ru zamával a pak zavolal: „Eleno! Hej, Eleno, tady sme!“ Dloubl do Sixta a řekl. „Hele, Sixto, Elena.“

Sixto řekl tlumeně: „Já myslel sem, že tvoje holka je China.“ „Změna musí bejt, ne?“ ušklíbl se Zip. „Hej, Eleno!“

Dívka mu zamávala v odpověď. Bylo jí šestnáct let a byla přitažlivá; měla černé vlasy a tmavé oči a na sobě měla sukni a blůzičku. Její přítelkyně, o něco menší než ona, měla na sobě černé, dole úzké kalhoty a chlapeckou bílou košili. „Ahoj, Zipe,“ zavolala Elena a pak řekla kamarádce: „Juano, to je Zip a jeho parta.“

„Je to příšernej magor,“ prohlásila Juana.

„Není to tak zlý. Poď!“

Vydaly se obě k bedně. Zip nabídl Eleně ruku a vytáhl ji k sobě nahoru. Papá přihlížel tomu rytířskému gestu a pak ho opakoval: nabídl pomoc Juaně, která ji přijala s opovržením hraběnky přijímající pomocnou ruku vrátného.

„Vidělas někdy něco takovýho, Eleno?“ zeptal se rozjařený Zip. „Zastřelil jim jednoho.“

„Kdo zastřelil komu koho?“ nechápala Elena.

„Pepe Miranda,“ řekl Papá.

„Kdo?“

„Pepe Miranda,“ opakoval Zip. „Má v tom bejváku hotovej arzenál. Poldové nevědí, jak ho dostat ven. Mělas ho vidět! Přišel až k voknu a plivnul na ty svině!“

„Kdo to má bejt?“ zeptala se Juana a obrátila pozornost k Zipovi.

Papá odpověděl, jako kdyby opakoval naučenou lekci – a taky se jí skutečně naučil od Cooche. „Je to obsolentní hvěsda týhle čtvrtky.“

„Že by?“ řekla Juana bez zájmu. „Nikdy sem vo něm neslyšela.“

„Tak proto je tady ten blázinec?“ řekla Elena. „Šly sme kolem vedlejšího bloku a všechny lidi se sem hnali, jako dyby někdo vyhrál milión.“

„V neděli se nehraje,“ podotkla Juana, jako by se jí to netýkalo. Nebyla nijak zvlášť hezká, ale nějak zjistila, že má svůdné oči, a naučila se je líčit. Ty oči byly v jejím obličeji nejnápadnější, byly nefritově zelené a ve spojení s černočernými vlasy vyvolávaly dojem svůdnosti, který zastiňoval její ošklivé rysy.

„Vy ste přišly skrz vedlejší blok?“ zeptal se Zip Eleny. „Samo. Proč ne?“

„Jasně, pohoda.“ Odmlčel se. „Je to území Královskejch gardistů.“

„A co má bejt?“

„Nic, vůbec nic.“

„Královský gardisti nebo nekrálovský,“ řekla Elena. „Tohle je svobodná země.“

„Chodíme, kudy chcem,“ dodala Juana.

„Protože si holka. Pro muskýho to neni tak snadný,“ řekl Zip.

„Proč ne?“

„Zkrátka neni a šmytec. Nemůžeš se potloukat po území jinýho klubu.“

„To sou kecy Vážně nemáte nic lepšího na práci, než si hrát na válku? Jako malý děti?“

„Vo žádnou hru malejch dětí nejde,“ ohradil se Zip. „Víš vo tom houby.“

„Vim toho dost,“ řekla Juana. „Nemáte nic na práci, to je vono. Proto si hrajete na ty území a hlídky na ulicích a…“

„Já mám práce fůru,“ řekl Zip. „My máme vždycky moře práce, viď, Sixto?“

„To víš, že má,“ přidala se Elena. „Musí běhat za Chinou.“

„Hele, nežvaň,“ řekl Zip s úsměvem. „Co takle hubana, Eleno?“

„Dybys měl co dělat,“ trvala na svém Juana, „nebabral by ses s těmahle dětinskejma nesmyslama. Ty seš prostě extrovertní neurotik.“

„Cože sem?“ podivil se Zip.

„Extrovertní neurotik,“ opakovala Juana odborně.

„Kam chodíš na tydle moudrosti? Kdes dělala medicínu?“

„Přečetla sem si jeden článek v novinách,“ řekla Juana samolibě. „Máme tady vzornou čtenářku,“ řekl Zip a rozchechtal se. Přestal si jí všímat a obrátil se k Eleně. „Hele, tak co je s tím hubanem?“

„Běž si pro něj k Chině,“ odsekla Elena chladně.

„No no, snad nebude tak zle!“ Zip se pořád ještě usmíval, ale na Elenu to nezapůsobilo. Okázale se obrátila k Sixtovi.

„Kdo je ten tvůj bezva kámoš?“ zeptala se Zipa.

„Cože?“

„Co seš?“ zeptala se Sixta. „Mlčenlivej silák?“

„Já?“ zeptal se Sixto vyvedený z míry jejím nenadálým zájmem.

„Jak se menuješ?“ zeptala se, přistoupila blíž k němu a usmála se tak, jak to jednou viděla ve filmu u Jane Russelové.

„Sixto.“

„V tom článku psali, že se cítíš nejistej,“ řekla Juana Zipovi.

„Nevykládej mi kraviny, kerý čteš v novinách,“ ohradil se Zip a obrátil se k Juaně, dožraný Eleniným chováním. „Já nevěřím ničemu, co čtu.“

„Ty nejspíš ani číst neumíš,“ opáčila Juana.

To, co se odehrávalo na bedně, bylo do jisté míry zvláštní. Přes Juanino obvinění, že Zip je příšernej magor, extrovertní neurotik a navíc ještě nejistý sám sebou, byly všechny její pokusy o konverzaci určeny jemu. A i když se podobaly útoku, bylo jasné, že jí jde o to, aby si všímal jí a nikoho jiného. Elena si ovšem počínala stejně. Tvářila se, že mluví se Sixtem. Na bedně se odehrávalo nepříliš rafinované přetahování. Přes všelijaké jeho nedostatky pokládaly obě dívky Zipa za nejžádoucnějšího z těch tří chlapců.

A protože jemu to bylo lhostejné, nebo se nedovtípil, neměl o tom, co se fakticky děje, nejmenší ponětí.

„A proč ty pořád mlčíš?“ zeptala se Elena Sixta. „Tebe tvůj přítel Miranda nezajímá?“

„On můj přítel není,“ odpověděl Sixto. „Pepe je ne dobrý člověk.“

Dívka si povšimla jeho podivné řeči. Chvíli se na Sixta dívala a pak řekla: „Hele, co si vlastně? Tygr nebo co?“

„Tygr já nejsem.“

„Vypadá to, že si. Copak neumíš anglicky?“

Papá přemýšlel o Sixtově odpovědi a nakonec pochopil její smysl. „Co ty myslel, že je ne dobrý?“ zeptal se teď. „Hej, Sipe! Sixto on myslí, že Pepe je ne dobrý.“

Zip se otočil od Juany „Cože? Řeks to?“

„Já neřeknul nic.“

Elena se ve snaze získat znova Zipovu pozornost vmísila do řeči. „Řek to, Zipe. Přesně tak to ten mořskej tygr řek.“

„Tygr já nejsem. Já mluvim anglicky správně.“

„Von prej mluví správně anglicky,“ řekl Zip se smíchem.

„Řek, že ten Pepe neni dobrej člověk,“ opakovala Elena.

„Vážněs to řek?“ zeptal se Zip a vrhl se na Sixta. „Řeks to nebo ne?“ Znova do něho strčil, až se Sixto octl na kraji bedny. „Vážně si to řek, Sixto?“ a tentokrát do něho strčil tak silně, že ho shodil z bedny a Sixto sletěl pozpátku na dlažbu. Zip se rozesmál a Papá a Elena se přidali. Juana zaváhala, jako by ji instinkt nabádal, aby slezla a pomohla Sixtovi na nohy, ale okamžik nerozhodnosti minul. Nervózně se uchichtla a pak se rozesmála s ostatními. Zip objal Elenu kolem ramen.

„Co s tebou furt je?“ zeptal se.

„Nic.“

„Tak co seš najednou jako kus ledu?“

„Co máš s Chinou?“

„To je vono?“

„Jo.“

„Nic.“ Zavrtěl hlavou.

„Prej dete po Alfiem.“

„No, asi to schytá, víš.“

„Proč? Kvůli něčemu s Chinou?“

„Co se pořád staráš o Chinu, prosím tě!“

„Budou ňáký trable?“

„Jako s Alfiem?“

„Jo,“ přisvědčila Elena.

„Ale houby, žádný trable. Nedělej si hlavu.“

„Chodíš s Chinou?“

„Já?“ Zip se zase rozesmál. „Hele, nejsi ty žárlivá? To mě teda podrž!“

„Je tak stará, že by mohla bejt tvoje máma,“ řekla Elena nevraživě. „Musí jí bejt devatenáct nebo možná i dvacet.“

„To neznamená, že je stará, je jen zkušená. Copak, copak, pusinko?“ řekl sladce. „Snad nežárlíš?“

„Ne.“

„Děláš si starosti vo chudinku Alfíčka?“

„Alfíček mi může bejt ukradenej. Vodpověz mi na jednu votázku.“

„Samo. Na kerou?“

„Balíš Chinu nebo ne?“

„Tak abys věděla, pusinko, tvůj zájem mě těší, ale nechtěj mi poroučet. Nebo dostaneš jednu pořádnou přes hubu, víš?“

Najednou se k němu otočila Juana. „To musíš bejt pořádnej kus chlapa, abys uhodil holku, že jo?“

„Zmlkni, vobludo!“ Zip objal Elenu. „Tak co, kde je ten muj huban?“

„Dej pokoj, Zipe,“ řekla. „Koukaj na nás lidi.“

„Ať koukaj, co je mi do nich!“ Odpoutal jednu ruku od Eleny a ukázal do davu. „Hej! Hej, vy tam! Tlusťochu!“

Frederick Block, který se protlačil až k barikádě, se podíval nahoru na Zipa.

„Ty na nás koukáš, tlusťochu?“

Block se odvrátil s výrazem vrcholného opovržení. Zip se rozřehtal.

„Vidíš, zlatíčko? Nikdo se na nás nekouká.“ Přitáhl Elenu k sobě. „Mmm, ty si ale měkkoučká!“

„Neměla bych ti to dovolit,“ řekla Elena. „Po tom, cos měl s Chinou.“

„Někdo musí malou Chinu chránit, ne?“ Jeho ruce bloudily po jejím těle. Dotkl se jejích ňader a ona se v rozpacích rychle odtáhla. Zip si ji znova přitáhl a Elena stála v jeho objetí bez námitek. Zip ji jemně hladil po zádech.

„Ublížíte Alfiemu Gomezovi?“ zeptala se Elena.

„Nestrkej nos, kam nemáš,“ odpověděl jí Zip.

„Pořádnej chlap,“ řekla Juana. „Každej chlap v týhle čtvrti je pořádnej chlap. To jen ty si nejistej, to je všechno.“

„Z týhle holky lezou kecy, jako by jí rostly v hubě,“ řekl Zip. „Mám pro tebe novinu, vobludo! Já sem chlap, co ty na to? Latinský jezdci se nebojí nikdy a nikoho.“

„Slyšel někdy někdo o Latinskejch jezdcích mimo tebe a tvou mámu?“ odsekla Juana. „Kdyby se teď objevil na ulici jeden ten Královskej gardista, bylo by strachy po tobě.“

„Já se Královskejch gardistů nebojim,“ prohlásil Zip vztekle. „Nebojim se nikoho!“ Hledal v mysli něco pádného, čím by svůj postoj dokázal, a pak vyrazil s trumfem: „Zrovna teď jeden z mejch lidí sehnal dvě bouchačky.“

„Kdyby jedna náhodou vystřelila, pádil bys pryč s plnejma kalhotama.“

„Měla bys říct tý svý kámošce, ať zavře zobák,“ vyzval Zip Elenu.

„Juano, dej pokoj a nerej…“

„Bouchačka je psychologickej symbol,“ řekla Juana. „Chceš ho, protože se bojíš.“

„Nebojím se dát ti jednu do zubů,“ řekl Zip.

„Pořádnej chlap,“ opakovala Juana, ale zmlkla.

Zip se podíval přes hlavy davu. „Vracej se,“ řekl. „Poldové se vracej.“

11

Plán nebyl složitý, ale poručík Byrnes se za ta dlouhá léta u policie přesvědčil, že většina praktických a proveditelných pláni bývá prostá.

Plán byl založený na klamu, hodlal využít vrozené obavy člověka z toho, co ho očekává, a pak ho omráčit tím, že na něj vytasí to, co neočekává. Plán samozřejmě jen vycházel z předpokladu, co Miranda pokládá za „očekávané“, ale byl to předpoklad rozumný. Miranda bude čekat, že se policie bude snažit dostat ho z bytu a že jediný jistý způsob, jak toho dosáhnout, je vrazit tam silou. Jestliže se policisti rozběhnou přes ulici se všem: známkami čelního útoku, Miranda bude připraven čelit mu u dveří do bytu, ale útok přijde odjinud. Tak nepůvodním a prostým postupem plánovala policie oklamat Mirandu; převedený do obyčejné řeči, dal se vyjádřit takto: „Hr na něj tam, kde není!“

„Je to jasný?“ zeptal se Byrnes svých lidí.

„Já chci nouzovej východ,“ prohlásil Parker.

„To se uvidí.“

„Chci ho dostat já,“ řekl Parker. „Chci mu ustřelit šišku.“

„Někdy je mi z tebe nanic, Parkere,“ řekl Byrnes.

„Cože?“

„Ale nic.“

„Tak proč říkáte takový věci?“

„Nech to plavat,“ řekl Byrnes. „Pochopili jste ten plán?“

„Já jo,“ řekl Parker otráveně.

„Frankie?“

„Pochopil.“

„Steve?“

„Zopakuj to ještě jednou, Pete, buď tak hodný.“

„Dobrá, tak v kostce. Řeknu Mirandovi, že jdeme po něm. Když se začne střílet, několik nás vyběhne po schůdcích před domem. Miranda – aspoň doufám – bude myslet, že vrazíme do bytu dveřmi z chodby. Ale jeden z nás se utrhne od ostatních a přitiskne se ke stěně baráku.“

„Já,“ řekl Parker.

„Ať je to, kdo chce, tak stáhne dolů nouzovej žebřík a vyleze po něm do prvního patra. Třeba se mu podaří odlákat Mirandu od okna. Když ne, bude muset vlízt do bytu a vyřídit to s ním tam. Je to nebezpečný, ale radši riskuju jednoho člověka než dvanáct.“

„Tak začněme,“ řekl Parker.

„Ještě minutku. Potřebuju dobrovolníka pro ten nouzovej žebřík.“

„Jednoho už máte, poručíku,“ řekl Parker.

„Máš dva,“ řekl Hernandez.

„Ty se do toho nepleť, Frankie. Tohle je moje parketa.“

„Proč by měla bejt tvoje?“

„Protože chci.“

„Já rozhodnu…“ začal Byrnes.

„Poručíku, to je bláznovství, poslat tam člověka, kterej…“ Parker nedořekl.

„Kterej co?“ zeptal se Hernandez.

„Prosím, když chceš. Člověka, kterej má na tom vosobní zájem.“

„Osobní zájem? Co to ksakru kecáš?“

„Ty si s Mirandou vyrost.“

„Co na tom záleží? Chceme ho dostat z bytu, ne?“

„Chceme ho dostat mrtvýho,“ řekl Parker. „Je to kriminálník. Mělo bejt po něm už dávno. Horšího hajzla tady nemáme.“

„Co ty víš o zdejších hajzlech, Parkere? Ty si…“

„Poznal jsem jich stovky Sloužím v tomhle revíru už…“

„Vyrůstal jsi vedle těch hajzlů ve dne v noci? Žil jsi s nima den co den celej život?“

„Ty mi chceš vykládat něco vo tomhle revíru? Znám ho jak svý boty! Nemůžeš mi vo něm říct nic, co…“

„Říkáš, že nic? Pro tebe je tenhle revír jedno velký porušování zákona, zločin za zločinem, každej den a každou noc, každou hodinu. A ty se tady bojíš. Jseš bez sebe strachy.“

„Já že se bojím? Kdo se podle tebe…“

„Pro mě tady žijou lidi. A lidi, který si zatraceně zaslouží šanci. Lidi, který si přejou dostat toho zločince zrovna tak jako ty!“

„Přejou si, aby držel v šachu celý město,“ vykřikl Parker. „A ty to víš! Víš, že je to pravda!“

„Chtějí jen, aby taky jednou měl navrch Portoričan. Když tam půjdu já, zvítězí Portoričan.“

„Když tam pudu já…“

„Když tam půjdeš ty, pomůžeš akorát sobě. Myslíš, že ti pomůže, když ho zabiješ, Parkere? Myslíš, že to je řešení?“

„Kecáš a já ti nerozumim.“

„Když tam půjdeš ty, nebude to k ničemu. Nezískáš nic ty, ani město. Uděláš z Mirandy hrdinu, říkám ti to teď a rovnou. Když ho zabiješ, má naše čtvrť hrdinu. Příštích šest týdnů si děti budou hrát na Mirandu a policajty.“

„Na děti já kašlu! Ty myslíš, že mě zajímají…“

„A kdo jim něco ukáže, Parkere? Chceš tady mít do deseti let sto dalších Mirandů?“

„Aha, tak ty jim něco ukážeš?“ řekl Parker sarkasticky

„Jestli ho zabiju já,“ řekl Hernandez suše, „tak bude celý okolí vědět, že je to mrtvej zločinec.“

„Máš ho mít, Frankie,“ řekl Byrnes.

„Děkuju.“

„Ty jdi k vozu, Parkere, a zavolej našim lidem ve vedlejším bloku, že palbu zahájí oni. Chci, aby Miranda střílel z jiných oken než z těch tady.“

„Ty tam posíláš Hernandeze?“

„Ano. Máš námitky?“

„To bych řek! Mám –“

„Jdi si stěžovat starostovi,“ odbyl ho Byrnes, otočil se k němu zády a šel ke strážníkovi, který držel megafon. Parker se díval za ním, vztekle si odplivl vedle chodníku a přešel k policejnímu autu z druhé strany.

Reportér, který číhal za barikádou, chytil Hernandeze za rukáv. „Haló, vy tomu tady šéfujete?“

„Ne.“

„Kdo tedy? Nemohli bysme sem dostat pár policajtů a vyfotit je?“

„Dostanete fotky od policie,“ řekl Hernandez. Odstrčil reportéra a šel do bistra. „Podívej se na ty kluky,“ řekl Luísovi. „Odkojený stejným mlíkem jako Miranda.“ Potřásl hlavou. „Čeká tam na smrt, Luísi, je ti to jasný? Čeká, až ho zabijeme.“

Luís přisvědčil.

„A víš co? Já si myslím, že chce umřít. Myslím, že s tím chce už jednou pro vždycky skoncovat.“

Dvě dívky, které zabočily kolem rohu a zastavily se na začátku ulice, měly zřejmě zájem spíš něco začít než skončit. Obě byly urostlé brunetky Jedna měla lesklé, křiklavě červené šaty, ta druhá stejné, jenže žluté. Ty šaty měly za úkol předvádět a odhalovat to, co v nich vězí, uchovat něco v tajnosti nebyly s to. Pod přiléhavou lesklou látkou upozorňoval na sebe každičký, i ten nejjemnější náznak kosti nebo svalu, každá oblina, každý dolíček a záhyb – a to i toho nejnevšímavějšího diváka. Dívky nepatřily ke stydlivým. Prsa, stehna a boky se jim vlnily při každém kroku a pomáhaly nic nezakrývat. Holywoodskou představu děvky splňovaly tak dokonale, že na první pohled budily dojem napodobeniny. Pokud měly prostitutky z 87. revíru nějakou společnou vlastnost, pak to bylo umění nevypadat jako nic jiného než šlapky Většinou patřily k nejlépe oblečeným ženám na ulici a jejich pěstěný zjev obvy kle prozrazoval jejich zaměstnání víc než všechno ostatní.

Ty dvě byly buď v tom zaměstnání nové, nebo zrušily předplatné časopisu Vogue. V každém případě kráčely rovnou k zátarasu a tam se zastavily. Ta v červeném se dotkla paže nejbližšího strážníka, který se otočil a chystal se ji okřiknout, hned se však zatvářil, jako by mu do ložnice omylem vstoupila filmová královna.

„Promiňte, pane strážníku,“ řekla dívka líbezným hláskem, „ale můžeme tudy projít? Pracujeme hned tuhle přes ulici.“

„Kde?“ zeptal se strážník.

„V La Gallině.“

„Co tam proboha děláte?“

Dívka v červeném hledala slova. Otočila se ke své společnici. Ta se na strážníka sladce usmála. „Máme na starosti… styky s veřejností.“

„Je mi líto, děvčata,“ řekl strážník. „Mám příkaz nepustit skrz ten zátaras nikoho, jen policajta nebo hasiče. Vy dvě nejste policajti ani hasiči, nebo jo?“ Zdvořile se usmál a myslel si, jak je vtipný; musí si to, co řekl, zapamatovat, a až se vrátí do šatny ke kamarádům, dát to k lepšímu.

„To teda nejsme,“ řekla ta v červených šatech.

Poodešly od zátarasu.

„Co teď, Marge?“ zeptala se ta žlutá.

Marge se zatvářila nejistě. „Zůstaneme tady. Je tu docela živo. Třeba se pro nás něco najde, Marie.“

Marie se tvářila skepticky Společně, pohupujíce se v bocích, s natřásáním, vystrkováním stehen a svůdnou chůzí, po které se otočila každá hlava, hodnotily eventuální zákazníky, kteří pozorovali obléhání. Marie povytáhla na Marge obočí a Marge se mrkla naznačeným směrem.

Obě se dívaly na Fredericka Blocka, toho tlouštíka.

12

Jsou doby, kdy musí být příjemné mít širokoúhlou promítačku a stereofonní zvuk. Jsou doby, kdy musí být skvělé mít široké plátno, které obsáhne celý svět a na němž se v každém rohu dějí věci, jež oko shromažďuje jako síť rozprostřená po dně oceánu. Nestačí říkat, že to a to se děje tady a tamto zase tam. Ulice velkoměsta není malé plátno, není jednou stránkou v knize. Je to bouřlivá věc kypící životem, a doufat, že by člověk zachytil život jednou větou nebo tahem štětce, nelze. Události, ke kterým došlo na té ulici onoho červencového dne, se udály téměř současně, sice každá zvlášť, ale přesto téměř ve stejnou dobu, takže vznikl dojem neutuchajícího pohybu, při němž jedna událost přesahuje do druhé a vplývá do ní. To široké plátno se táhlo po celé délce bloku domů a život na ulici sahal až k samotným hranicím času.

Cooch stál na schůdcích domu sousedícího s kostelem.

China sešla po schodech a vyšla z domu do zářícího slunce.

Zmrzlinář přišel do ulice na opačném konci.

Marge a Marie, ty dvě prostitutky, se blížily k Fredericku Blockovi.

Jeff Talbot se podíval na nástěnné hodiny a opustil bistro.

Dva chlapci v zářivých zlatých bundách zahnuli do ulice.

Policisté ze sedmaosmdesátky vtrhli do domovních dveří vlevo od La Galliny

To jsou události, k nimž došlo; jedna minuta přesahovala do té následující, byl čas ztracený a čas nahražený – to vše pod neúnavným okem prostoru. To jsou události, k nimž došlo…

Cooch stál na schůdcích před domem sousedícím s kostelem. Stál tam už deset minut a pozoroval lidi, jak proudí po schodišti ven z kostela do jasné sluneční záře, nepravidelně rozhozené po ulici. V kostele už nezůstalo mnoho lidí. Cooch se podíval na hodinky a pak si znova prohlížel ty, co se trousili ven. Byl si jistý, že Alfredo Gomez dnes z domova na mši neodešel. Pro jistotu ale počká ještě chvilku.

Na břiše ho studil tvrdý kov pistolí, které mu dali Chico a Estaban. Díky pistolím se cítil nadmíru silný a nadmíru mocný. Mimoto pokládal svůj nezávislý průzkum za předvídavost hodnou generála. Počká, dokud z kostela nevyjdou všichni věřící, a pak se zprávou o Alfiem a se zbraněmi půjde za Zipem. Je to víc, než měl za povinnost, a Zip bude spokojený A i když dopadnout Alfieho doma bude méně dramatické, než ho dostat v kostele, Coochovi to bylo celkem jedno. Důležitý je toho smrada voddělat! To je důležitý.

Cooch o tom přemýšlel celý týden od doby, kdy Zip dostal ten nápad. Byly chvíle, kdy toho měl tak plnou hlavu, že nedokázal posedět na místě. Kdykoli pomyslel na to, co se chystají udělat, střetly se v jeho mysli dva vzrušující a protichůdné pocity. Prvním byla sama myšlenka na zabití. Vzrušovala ho. Mnohokrát si představil, jak stiskne kohoutek, představil si Alfieho, jak padá dolů po kostelních schodech, lámal si hlavu, jaké bude vědět, že zabil někoho, kdo je taky člověk. Přesvědčil sám sebe, že Alfie si smrt zasluhuje. Koneckonců obtěžoval Chinu.

Druhý pocit byl stejně vzrušující jako ten první. V uplynulém týdnu si Cooch stokrát nebo ještě víckrát představoval, jak Alfie obtěžuje Chinu. Přemýšlel, co jí asi udělal, a jeho představy se pokaždé lišily Alfie jí něžně hladí plná ňadra, Alfie rozepíná Chině blůzu. Alfie jí sahá oběma rukama .pod sukni, Alfie…

Ty představy ho vzrušovaly. A vždycky byly obestřeny pocitem viny. V noci sám v posteli myslel na Alfieho a na Chinu a pak zarýval hlavu do polštáře a říkal si: Za to musí ten sviňák zemřít!

Byl si tím jist.

Alfredo Gomez musí zemřít.

Stál na schůdcích vedoucích do činžáku, pozoroval posledních pár opozdilců, jak opouštějí kostel, znova myslel na Alfieho a Chinu a kousal se do rtu. Ano, zabije ho, zabije toho grázlíka!

China sešla po schodech a vstoupila do zářícího slunce.

Chodba v činžáku byla temná a China před tou náhlou září zamžikala. Věděla, že do schůzky s námořníkem chybí ještě nejméně pět minut, nechtěla přijít příliš brzy a zdát se nedočkavá, ale přesto nedokázala zadržet nohy, které ji nesly kupředu na venkovní schůdky. Jmenuje se Jeff. Jeff, Jeff, Jeff, znělo jí v hlavě a srdce jí tlouklo při pomyšlení na tu schůzku; zjistila, že nákupní tašku, kterou drží v ruce, svírá pevněji. Než šla do kostela, zabalila do voskovaného papíru kuře, uvařila pár vajec, přidala je k němu a také sůl a ovoce a termosku ledové kávy. To všechno bylo teď v nákupní tašce. Jestlipak Jeff rád ku –

„Ahoj, Chino!“

Zamrkala a zakryla si oči před sluncem shora.

„Ahoj, Coochi,“ odpověděla, usmála se a chtěla ho obejít, ale on jí zastoupil cestu. „Zrovna sem na tebe myslel,“ řekl Cooch.

„Vážně?“ China se podívala na hodinky. „Coochi, já zrovna teď nemám čas na dlouhý řeči. Musím –“

„A na to, co pro tebe dneska uděláme.“

„Cože? Nerozumím, o čem –“

„Alfie,“ řekl Cooch s úsměvem.

„Alfie?“ podivila se. „Myslíš Alfreda Gomeze?“

„To se ví,“ řekl Cooch a přikyvoval.

„Co je s ním?“ podívala se na hodinky. Bude si muset pospíšit.

Něco se děje, ulice je plná policajtů, bude to muset vzít po hlavní, takže jí nezbude moc času na…

„Dostanem ho. Za to, co ti proved.“

„Cože?“

„Alfieho,“ opakoval.

„No ano, ale co… cos to povídal?“ Upřeně se na něj zadívala. Byla si jistá, že slyšela správně, ale přesto nedávala jeho slova smysl. „Za to, co ti proved,“ řekl Cooch.

„O čem to mluvíš?“

„Přece víš.“

„Ne, nevím.“

Přiblížil se o krok a ona nepatrně ucouvla. Zahradil jí cestu ke schůdkům a byl teď tak blízko, že musela o kus ustoupit. Málem až do šeré chodby domu.

„Ty přece víš, co proved, Chino.“

Podívala se mu do obličeje. Vypadal velice divně. Byl ještě docela mladý a na horním rtu měl nemožně směšný knírek; myslívala si… ale teď… teď vypadá docela jinak.

„Mám bouchačku,“ řekl náhle. „Cože? Bou –“

„Bouchačku, Chino.“

„Co… co…“ Musela před ním couvnout, tentokrát až zpátky do chodby. Ve dveřích se na pozadí sluneční záře odrážela jeho silueta. Pohnul rukou. Na okamžik nepoznala, co dělá. A pak spatřila matný lesk kovu.

„To je luger,“ oznámil Cooch.

„Co… co s ním budeš dělat, Coochi?“

„Zabiju Alfieho.“

„Zabiješ…? Proč?“

„Za to, co ti proved.“

„Nic mi neproved.“

„Ty víš, co proved, Chino.“ Přidržel jí pistoli u obličeje. „Ty víš, co proved.“

Teď už se doopravdy bála. Nechtěla ustupovat dál do chodby, ale Cooch se k ní blížil a jinam se nedalo jít, jen couvnout dozadu. Na šílený okamžik se chtěla otočit a vyběhnout po schodech k sobě do bytu. Ale už bylo pozdě. Postavil se mezi ni a schodiště a pořád postupoval, takže se zapotácela, jak couvala, a klopýtla o nádoby s odpadky naskládané v přízemí pod schody.

„Coochi, já… já musím jít,“ řekla. „Nevím, o čem mluvíš. Alfie mi nic neudělal. Jestli se na něj zlobíš, protože si myslíš…“

„Udělal ti tohle, Chino,“ řekl Cooch a natáhl po ní ruku.

Jeho prsty jí stiskly ňadro. Vykřikla a snažila se mu vytrhnout. Prsty ji nepouštěly Myslela, že jí roztrhne blůzu. Poslepu se rozmáchla nákupní taškou a uhodila ho, pak se s výkřikem protlačila kolem něho zase ven na slunce, s křikem seběhla po schůdcích a vmísila se mezi dav.

Zmrzlinář přišel do ulice z opačného konce.

„Pidaguas!“ provolával. „Pidaguas! Kupujte pidaguas!“

Zip stojící na bedně se otočil a pozoroval zmrzlináře, jak se s vozíkem prodírá davem. „Hele, nechceš zmrzku?“ zeptal se Eleny.

„Máš prachy?“

„Samo. Jakou chceš?“

„Citrónovou,“ řekla Elena.

„Já si dám taky citrónovou,“ přidala se Juana.

„Hele, najednou mě zná,“ řekl Zip a seskočil z bedny. „Když je něco k mání, tak mě zná. Pohoda. Já to prostě umim pořádně roztočit.“

Z bedny se ozval Papá. „Pro mě taky, Sipe?“

„Pro tebe taky, Papá. Pro každýho. Dneska dostane pidaguas každej. Hej, Macu, kam pádíš? Nestojíš vo kšeft?“

Šel k vozíku a objednal zmrzliny. Bylo na něm vidět, že překypuje štěstím. Detektivů, kteří stáli ani ne dva metry od něho, si vůbec nevšímal.

„Kde jsou tvoje lidi, Andy?“ zeptal se Byrnes.

„Už jdou, pane poručíku.“

Byrnes se obrátil k Hernandezovi, který upíral pohled na první poschodí činžáku. „Máš strach, Frankie?“

„Trošku,“ řekl Hernandez.

„Ani se ti nedivím.“ Byrnes se odmlčel. „Tohle je zatraceně svinská záležitost, co? Naposledy jsem zažil něco takovýho v jedenatřicátým, tenkrát jsme v jednom bytě v Severru čtvrti obklíčili Nelsona O’Briena. Byl jsem tehdy obyčejnej strážník. Ten den držel v šachu sto padesát policajtů celý dvě hodiny. Dělali jsme díry ve střeše a házeli na něj slznej plyn, ale ten grázl se ne a ne vzdát. Zranili jsme ho třikrát, ale ještě byl na nohou, když jsme se dostali do bytu, abysme ho zatkli. Stál tam a nadával, ale nebyl ozbrojenej. Strčil si obě pistole do ponožek a doufal, že je použije později při útěku. To byl teda prezent!“

Byrnes domluvil a podíval se na Hernandeze. „Moc dobře mi tenkrát nebylo, Frankie.“

„Proč ne?“

„Ten chlap v tom bytě byl Nelson O’Brien.“ Zase chvíli mlčel. „Já jsem Irčan.“

„Ano, pane poručíku,“ řekl Hernandez.

„Ale něco ti povím, Frankie. Takoví jako Nelson mi nezabrání, abych každej rok pochodoval na svatýho Patricka v slavnostním průvodu. Rozumíš mi?“

„Rozumím.“

„Dobře.“ Byrnes zaváhal. „Dej na sebe pozor na tom zatraceným požárním žebříku. Nechci přijít o dobrýho policajta.“

„Ano, pane poručíku.“

Byrnes napřáhl ruku. „Tak zlom vaz, Frankie.“

„Děkuju.“

Byrnes se chystal vrátit k policejnímu vozu: „Pete!“ zavolal Hernandez. Byrnes se k němu otočil. „Děkuju ti,“ řekl Hernandez ještě jednou.

Marge a Marie, ty dvě prostitutky, přistoupily k Fredericku Blockovi. Block právě vytahoval z kapsy kapesník, aby si otřel obličej, když loktem narazil na něco velice měkkého. Bezděky se obrátil. Ta velice měkká věc vězela v červeném hedvábí.

„Ahoj,“ řekla Marge.

„Jo, ahoj,“ odpověděl Block. „Je to podívaná, co?“

„Jestli máte takový tyjátry rád,“ řekla Marie.

„Je to vzrušující.“ Block si prohlédl hluboký výstřih Mariiných šatů. Ksakru, má ta holka ale…

„Některý věci dovedou vzrušit víc než pohled na to, jak zastřelej sprostýho zabijáka,“ řekla Marie.

„Jako například?“ chtěl vědět Block. Začínal mít dojem, že ta holka nemá ani podprsenku.

„Vás nic nenapadá?“ zeptala se Marie.

„No… něco jo.“

„Všecko, nač si vzpomenete, vobstaráme,“ řekla Marie.

Block si dívky ještě chvilku prohlížel. Otřel si obličej. Pak se přitlumeným hlasem a se znaleckým pohledem zeptal: „Kolik?“

„Za jednu nebo za vobě?“ zeptala se Marie.

„Obě? já jsem…“

„Tak o tom uvažujte.“

„A pospěšte si.“

„My nejradši děláme spolu,“ řekla Marie.

„Bob a Bobek k vašim službám,“ dodala Marge.

„Umíme věci, který neznaj eště ani v Paříži,“ pokračovala Marie.

„Umíme věci, který eště nebyly vynalezený,“ přidala se Marge.

„Kolik?“ zeptal se Block znova.

„Padesát za vodpoledne včetně nosítek.“

„Čeho?“

„Nosítek. Na těch vás vodnesou, až bude po tom.“

Block se zazubil. „Kolik bez nosítek?“

„Pětadvacet jen za mě. Menuju se Marie. To je zadarmo, věřte mi.“

„Já si to rozmyslím,“ řekl Block.

„No tak, s chutí do toho,“ pobídla ho Marie. „Nemůžete chviličku počkat?“

„Láska nečeká, milej pane,“ řekla Marie.

„Kór ne v červenci,“ dodala Marge.

„Pětadvacet je moc.“

„Tak za dvacet, milánku. Dvě desetidolarovky, co ty na to?“

„Beru. Vyhrálas.“

„Nebo naopak,“ řekla Marie suše. Obrátila se k přítelkyni. „Tak, vo mě je postaráno. Co uděláš ty se vší tou láskou, která v tobě vře, Marge?“

Jeff Talbot se podíval na nástěnné hodiny a opustil bistro.

Bylo přesně patnáct minut po poledni.

Nepřišla. Byla to od něho hloupost, myslet si, že přijde! Vyšel na ulici. Ještě že si dneska vzal bílou uniformu! Panebože, takový vedro, proč jen nepřišla na schůzku, proč u všech ďasů nepřišla? Zatoužil někoho praštit. Měl chuť praštit někoho jen tak pro nic za nic. Jednou v životě potká člověk takový děvče – ale vzal to čert! Se vzteklým dupáním se vrátil do bistra.

„Já mizím, Luízo,“ řekl.

„Copak?“

„Nepřišla. Odcházím.“

„To je dobře,“ přikývl Luís. „Jinde ti bude líp než tady. Na světě je fůra děvčat, námořníku.“

„To jistě,“ řekl Jeff.

Znova vyšel z bistra. Zatracená smůla, když… no… když ji skoro našel! Během několika minut – kolik jich to bylo, pět, deset, patnáct, tak krátká doba to byla – v tak krátké době ji skoro našel, ale mohl to samozřejmě vědět! Dobré věci nepadají z nebe. A přece to vypadalo tak slibně, zdálo se… zdálo se to tak dobré… když se pohledy setkají a… ti dva se ani nedotknou… ani toho moc nenamluví…

K čertu se vším!

Vyrazil z bistra a první, koho potkal, byl Frederick Block a ty dvě šlapky.

Marge na něj mrkla.

Jeff si narovnal čepici a zamířil k těm třem.

„I to se podívejme,“ řekl.

„Co si takhle s náma zařádit, námořníku?“ zeptala se Marge.

Na okamžik zaváhal a zapátral očima po ulici. „Jo, sakra, zrovna na to mám chuť,“ řekl, popadl Marge za loket a všichni čtyři zahnuli za roh a dali se po hlavní třídě.

Dva chlapci v zářivých zlatých bundách zahnuli kolem rohu.

Zastavili se a opřeli ruce do boků. Oba měli černé brýle a vysoko vyčesané tmavé vlasy. Ten větší a starší – mohlo mu být dvacet a měřil přes metr osmdesát – měl na pravém zápěstí stříbrný náramek s monogramem. Jmenoval se Tommy Druhému chlapci – bylo mu devatenáct a podle moderních měřítek byl malý – se říkalo Zabijáček a fakticky se jmenoval Phil. V životě nikoho nezabil, ale s tou přezdívkou si připadal jako chlapík, který vám za zmrzlinu s limonádou vykuchá játra. Tommy, ten vysoký, kývl na Phila a oba zamířili rovnou k bedně, kde stál Papá s oběma dívkami a natahovali krky

„Hej, hošánku,“ řekl Tommy

Papá se otočil. „To ty promluviš se mně?“

„Slez z tý bedny,“ poručil Tommy.

„Co?“ zeptal se Papá. „Proč?“

„Slyšels, ne?“ řekl Phil. „Dolů! Chceme vidět!“

Papá se podíval na Sixta, který byl nedaleko bedny.

„Sixto, ty běhej a zavolej…“ začal, ale Phil vrazil do Sixta dřív, než se stačil pohnout.

„Stát a nehejbat se, chlapečku!“

„Neubližuj mu, Zabijáčku,“ řekl Tommy a rozesmál se. „Stačí, dyž ho kapánek zmrzačíš.“

„Hele, proč se chcete hádat?“ ozvala se Elena a dívala se kolem nich na Zipa, který stál u zmrzlináře na rohu ulice.

„Kdo se chce hádat?“ zeptal se Tommy mírně. „Já a Zabijáček jsme slušně požádali tvýho kámoše, aby koukal mazat z tý bedny. To není hádání.“

„Vůbec žádný hádání,“ potvrdil Phil.

V tom okamžiku dal poručík Byrnes rukou znamení střechám a policisti zahájili palbu. Byla to přesná a metodická operace, která měla zahnat Mirandu od oken. Současně se ze zadního dvora ozval rachot pistolí a nad tím jako zvuky trianglu v orchestru o sto nástrojích řinkot rozbíjeného skla. Miranda se na zlomek vteřiny mihl u předních oken, podíval se na ulici, uviděl to, co měl vidět, a rychle se skryl v bytě.

Policisté ze sedmaosmdesátky vtrhli do dveří vlevo od La Galliny.

Miranda je zahlédl vteřinu předtím, než schoval hlavu. Akci vedl poručík a v běhu střílel nahoru do oken. Následoval ho Steve Carella s Andym Parkerem a půltuctem strážníků, všichni s pistolemi v rukou. Skupinu uzavíral Frankie Hernandez. Policisté vběhli do domu jeden po druhém, Hernandez je jako následoval, ale pak najednou, na poslední chvíli uhnul u vchodu doprava a přitiskl se k přední zdi domu.

V téže době kapitán Frick, který velel uniformovaným mužům sedmaosmdesátky, přiložil k ústům megafon a křikl do něho: „My jdeme, Mirando! Chystáme se vyrazit dveře z pantů!“

Z bytu nikdo neodpověděl.

„My jdeme, Mirando! Už jsme na schodech!“ zavolal Frick a doufal, že Miranda tomu uvěří.

V domě se Byrnes, Carella a Parker krčili na schodech. Slyšeli střelbu zvenčí, slyšeli křik policistů, ječení davu, zvuk roztříštěného skla a praskot dřeva, hvízdající kulky, které se odrážely od stěn a lítaly jim nad hlavami.

Dav rázem ztichl.

Jediným zvukem na ulici byly výstřely ze střech a z oken naproti Mirandovu bytu.

Rychle zahnula za roh.

Měla uslzený obličej, blůzičku vytaženou ze sukně a dosud cítila stisk Coochových prstů na místech, kde se jí dotkl. Bylo dvacet minut po dvanácté a ona doufala, i když věděla, že asi marně, že Jeff tam ještě bude, doufala, že aspoň uvěřil… a uvědomil si… uvědomil si co? Slzy se jí kutálely po tvářích, když vběhla do bistra.

Nebyl tam.

Hleděla na prázdné stoličky a pak se obrátila k Luísovi. „Luísi, ten námořník, co tu byl…“ a Luís hned přisvědčil.

„Odešel.“

„Nemohla jsem se dostat z domu a pak… ty lidi na ulici…“

„Odešel,“ řekl Luís ještě jednou.

Rychle se od něj odvrátila a vyšla zase ven. Slyšela výstřely z pistolí, hřmění za slunečného dne. „Chino, hej, Chino!“ Přála si, aby se dalo do deště, přála si, aby se nebesa otevřela a „Chino, hej, ty mě neslyšíš?“ – déšť se spustil a spláchl ulice, spláchl všechno…

„Hej! Chino!“

Prudce vzhlédla. „Co? Ach – ach, ahoj.“

Zip stál u vozíku se zmrzlinou a zubil se.

„Hej! Jak se máš, Chino?“

„Dobře. Dobře se mám.“

„Nechceš zmrzku?“

„Nechci, děkuju, Zipe.“

Prohlížel si ji. „Co je s tebou?“

„Co by bylo.“

„Vypadáš, jako dybys brečela. Votravoval tě někdo?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, kdepak.“

„Dyby tě někdo votravoval, tak řekni, vyřídim si to s nim, jako si to vyřídim s Alfiem.“

„Alfieho nech na pokoji,“ řekla ostře a oči jí zaplanuly.

„Cože?“

„Proč sis na něho zased? Nemáš právo mu ubližovat.“

„Di, prosím tě! Přece se ho nebudu bát!“

„Nikdo neřiká, aby ses ho bál.“

„Prostě dostane, co mu patří.“

„Přece víš, že mi nic neudělal, Zipe! Moc dobře to víš!“

„Udělal toho víc než dost. A já z něj nadělám fašírku. Já…“ China se náhle křečovitě rozplakala. „Proč takhle mluvíš?“ vykřikla. „Proč ze sebe děláš tvrďáka? Jseš někdy takovej, jakej jsi? Nemůžeš bejt prostě sám sebou?“

Zipa její náhlá vehemence překvapila. Zíral na ni beze slov.

„Co to tady předvádíš?“ zeptala se a slzy se jí řinuly po tvářích. „O co ti jde? Chceš, aby to tu bylo ještě horší, než už to je? Co je to s tebou? Co s tebou sakra je?“

Zmateně na ni civěl. Natáhl ruku, aby se jí dotkl, nevěděl, že ten pláč v ní narůstá od chvíle, kdy ji napadl Cooch, od divokého běhu z domova do bistra v bláhové naději, že tam námořník ještě bude, a že ho zadržovala jen silou vůle, až nakonec přece jen přetekl. To všechno Zip nevěděl, viděl jen, že China pláče. A tváří v tvář té ženské zranitelnosti, tváří v tvář zoufalství, které ještě nikdy neviděl, ani sám nepoznal, ucukl; nebyl s to se jí dotknout, navázat kontakt, který se v tu chvíli zdál příliš důvěrný a příliš mnoho by prozrazoval.

„Hele… hele, koukej,“ řekl, „nebreč. Proč brečíš?“

„Slib mi, že Alfiemu nic neuděláte,“ řekla. „Slib mi to.“

„Koukej… hele, kvůli tomu přece nemusíš brečet?“

„Slib mi to.“

„Chino… každej ví, co sem řek, že udělám. Já sem jim řek –“ Zaváhal. „Řek sem jim, že seš moje holka.“

„Tos neměl řikat.“

„Já vim. Dyť já taky vim, že nejseš moje holka. Hele, nemůžeš přestat brečet? Chceš kapesník?“

„Ne,“ řekla China se vzlykáním. „Já nebrečím.“

Vzala kapesník a vysmrkala se.

„Nechtěla bys zmrzlinu?“ zeptal se Zip nejistě.

„Ne. Zipe, že mu neublížíte? Nic mi neudělal, věř mi! Je to hodnej kluk.“

Zip neodpovídal.

„Uděláš velkou špatnost, když mu ublížíš.“

„Ty se na mě zlobíš?“ Snížil hlas. „Jako proto, že jsem řek, že seš moje holka?“

„Ne, nezlobim se.“

„Já už to víckrát neřeknu.“ Mluvil mírně a pokrčil rameny. „Ani nevim, proč sem to vlastně řek.“ Chvíli přemýšlel. „Možná proto, že seš tak milá, víš?“

„Děkuju,“ řekla a chabě se usmála. Vrátila mu kapesník. „Celej jsem ti ho zamáčela.“

„To nic, to je fuk. Cítíš se už líp?“

„Trošičku.“

„Vážně bys neměla brečet, Chino. Je to hřích brečet, když se nestalo nic vopravdu hroznýho. Jako třeba dyž člověk někoho ztratí nebo tak.“

„Já sem někoho ztratila, Zipe.“ Oči se jí na okamžik zamžily a pak zavrtěla hlavou. „Tak slibuješ? To s Alfredem?“

„Já sem ne…“

„Nechci, aby ses dostal do průšvihu.“

Díval se na ni s otevřenými ústy, jako by promluvila rusky. Svraštil čelo a nespouštěl z ní oči. Tenhle pohled na věc neznal. A taky nechápal, proč by o něj měla mít starost. Není do něj přece zabouchnutá nebo tak něco, zná fůru holek, který sou, ale China ne. Tak co to je? Proč by o něj vůbec měla mít starost? A přece věděl, že China nelže. Jak tam s ní stál, věděl, že jí jde o jeho bezpečí zrovna tak jako o Alfieho.

„Musim vo tom přemejšlet,“ řekl.

„Ano, to udělej. Prosím tě!“ Letmo se dotkla jeho ruky a chystala se k odchodu.

Díval se, jak odchází, a mračil se.

„Pidaguas,“ provolával zmrzlinář u svého vozíku.

Zip na něj kývl. Zmrzlinář mu dal pět kornoutků se zmrzlinou do kartonového obalu. Zip mu zaplatil a vzal karton do obou rukou. Nejdřív se mračil, ale pak, když se vracel zpátky k bedně, se mu na obličeji objevil úsměv.

Frankie Hernandez se dostal k visutému požárnímu žebříku.

Opatrně s tím střílením, myslel si. Jestli namíříte trochu níž, vy nemehla, trefíte mě. A tím ta paráda skončí.

Připravil se a s pistolí v pouzdře skočil po visutém žebříku, netrefil se a nehlučně dopadl na dlažbu. Přitiskl se k domu a vzhlédl. Díky střelbě ze střech se podařilo zahnat Mirandu od oken. Odlepil se od zdi a znova skočil po žebříku, chytil ho jednou rukou, sáhl po něm i druhou a pak pomocí obou šplhal. Jak lezl, žebřík začal klesat, posouval se na zrezavělých železných pantech se skřípěním přehlušovaným štěkotem pistolí z druhé strany ulice. Hernandez vytáhl osmatřicítku, potěžkal ji v ruce a pustil se nahoru po zbývajících špryclích žebříku.

Z ulice ho lidé mlčky pozorovali.

Pistole soustavně chrlily zkázu na průčelí budovy

Zip se usmíval, ještě když došel k bedně; dosud v duchu přemílal to, co mu řekla China. Kupodivu se mu nějak ulevilo, jako kdyby… jako kdyby mu z mysli spadla nějaká tíha. A pak ho někdo oslovil.

„No né, to je ale milý! Jeden z našich drahejch Latinskejch jezdců nám přines zmrzku!“

Prudce zdvihl hlavu. Zlatou bundu poznal hned a slova „Královská garda“ ho praštila do očí. Řekl si, že se nemá bát, ale v žaludku ucítil tvrdý uzlík strachu.

„Ahoj, Tommy,“ řekl.

„Ahoj, Zipe,“ odpověděl Tommy „Deš právě včas. Ať ten tvůj maník sleze z tý bedny.“

„Ať sleze… Ale…“ Nedořekl a kousl se do rtu. Karton se zmrzlinami mu najednou ztěžkl v rukách. „Ale to je… to je moje bedna,“ řekl. „Přitáh sem ji sem až z…“

„Patří tomu, kdo ji užívá,“ opáčil Tommy „A to přesně máme v plánu.“

„Koukni, Tommy, na co se tady budem hádat? Nemůžem se…“

Tommy se najednou naklonil a trkl hlavou. Papá dostal ránu do nohy, ztratil rovnováhu a Tommy ho shodil na dlažbu. Zip s plnýma rukama zmrzlin a s plnou hlavou myšlenek, které mu tam nasadila China, bezmocně přihlížel a nevěděl, co dělat, nechápal proč…

„Padej!“ řekl mu Phil.

„Hele, Phile, neblbni, nemohli bysme…“

„Zabijáčku,“ opravil ho Phil.

„Jistě, ale nemohli bysme…“

„Padej!“ poručil mu Phil.

Přitom do Zipa šťouchl a Tommy, ovládající tento manévr, nastavil nohu. Zip zakopl, zapotácel se dozadu, kornouty se zmrzlinou mu vylítly z rukou a rozstříkly se po dlažbě. Okamžitě vyskočil a zajel rukou do kapsy. V hlavě měl jedinou myšlenku: zachránit se. Pokud mu China něco řekla, tak na to docela zapomněl. Uvědomoval si jen, že ho ohrožujou dva Královští gardisti, že je v menšině a zranitelný. Když sevřel rukou v kapse vystřelovací nůž, bylo jeho jedinou myšlenkou zmizet.

„Nech tam tu kudlu, Zipe,“ řekl Tommy tiše.

Zip se rychle podíval na Tommyho a viděl, že už taky má ruku v kapse. Přelétl pohledem na Phila, který byl připraven zaútočit z druhé strany Nerozhodně stál proti nim. Elena na bedně se dala do nervózního smíchu. Tommy se ušklíbl a pak se k ní připojil, přidal se i Phil a jejich smích byl triumfální. Zip se při jeho zvuku roztřásl. Toužil se s nimi poprat, toužil je zničit, toužil vytáhnout nůž a vrazit ho do nich, ukázat jim, kdo je, komu se to smějou. Ale v břiše se mu plazil strach jako červ a Zip cítil, jak prsty svírající nůž ochabují. V bezmocném vzteku se bleskurychle obrátil a s očima přetékajícíma slzami, které nechtěl ukázat, kopl do kornoutku se zmrzlinou, který se válel na ulici. A při tom spatřil na požárním žebříku Hernandeze.

Hernandez, přimáčknutý těsně ke zdi a s pistolí v ruce míjel nehlučně první rozbité okno a pak druhé; na okamžik zaváhal a potom se skrčil vedle třetího.

Namířil pistoli.

Zip bleskem pochopil, co se děje.

Jen hořel hanbou a rozhořčením, přál si vybuchnout, ukázat těm mrzáckým sviním, že s ním nemůžou vorat podle svýho, chtělo se mu řvát, trhat, bodat, dát průchod hanbě, která v něm narůstala, ukázat, že je Zip, Zip, ZIP! Podíval se na okno v prvním patře a zčistajasna, aniž sám věděl proč, přiložil ruce k ústům.

„Pepe!“ vykřikl co nejhlasitěji. „Požární žebřík!“

13

Když Hernandez zaslechl ten výkřik, myslel nejdřív, že ho klame sluch. Okamžitě reagoval tím, že otočil hlavu k ulici, ale to už si uvědomoval, že Miranda se při tom výkřiku v bytě taky otočil. Hned nato poznal, co znamená dívat se Mirandovi do očí, a přitlačil prst na spoušť osmatřicítky, pak uslyšel zvuk výstřelů v bytě a nato už padal naznak a s otáčkami dolů. Byl přikrčený u okna, a tak to na železnou podlahu nouzového výstupu nebylo víc než metr, ale Hernandez měl dojem, že se řítí prostorem strašně dlouho. Na železné pláty dopadl silou meteoru zarývajícího se do země.

V prsou měl dvě kulky

Nebyl dosud nikdy postřelen, ani když sloužil u námořnictva a zúčastnil se dvou vylodění na Iwodžimě, ani za celou dobu, co sloužil u policie. Viděl raněné muže, mnoho raněných mužů za své vojenské služby, ale nespojoval jejich rány s událostí, která je způsobila. Vyrostl na dětských hrách na policajty a zloděje, kovboje a Indiány, pif paf, mám tě, pif paf, jseš mrtvej! Být zastřelen byla vždycky velká sláva a ta představa slávy mu zůstala, i když později už vídal otevřené a zející rány.

Teď už věděl, že ta představa byla falešná, a napadlo ho, který lhář mu asi namluvil takovou hovadinu? Když se mu střely zaryly do prsou, necítil nic než náraz. Dostal v životě už hezkých pár ran, ran zasazených tvrdou pěstí, které mu vyrazily dech, a tak věděl, jaké to je být zasažen. Jednou ho praštil kladivem opilý polír na stavbě rovnou do ramene, ostrý a nečekaný dopad tvrdého kovu pořádně zabolel. Ale postřelen nebyl ještě nikdy a teď poznal, že člověk zasažený kulkou se nepopadne graciézně za hrudník a se slovy „Aaaaach!“ nepředvede fantastický filmový pád. Poznal, že síla kulky není o nic menší než síla parní lokomotivy, a že když člověka někdo postřeli, zhroutí se ten člověk na zem. Tak jednoduché je to. Možná že se nezhroutí každý postřelený, ale kulky, které zasáhly Hernandeze, ho odervaly z místa, kde se krčil, zatočily jím a pak ho hodily pozpátku na požární žebřík.

Nejdřív cítil jen náraz a šok a pak chlad a měl dojem, že padá prostorem bez vlastní vůle, nevládne sám sebou a při srážce s kovem nedokáže změkčit pád rukama.

A pak už byl v jednom ohni.

Oheň ho úplně pozřel. Začal ve dvou zejících otvorech v zádech, kudy kulky opustily jeho tělo, pak jím prolétl naskrz jako dva planoucí tunely až k menším otvorům, kudy do něho kulky vešly. A pak najednou oheň vzplál a zmocnil se celé hrudi a po ní ramen a hrdla a obličeje. Burácející oheň! Začalo se mu špatně dýchat, sál do sebe vzduch otevřenými ústy a nejasně si uvědomoval, že jedna střela musela zasáhnout plíce. Pak mu ústy vybublala krev, o které myslel, že jsou to sliny, dokud nespatřil na manžetě košile jasně červenou skvrnu. Zmocnila se ho panika.

Lapaje po dechu, s tělem v ohni, rván bolestí, cítil, jak mu panika stoupá do hlavy a usazuje se mu za očima jako dva palce, které je tlačí ven. Z úst se mu vyřinuly další krvavé bubliny

Omámenou hlavou mu prolétla myšlenka, že zemře.

Palce mu tlačily na pozadí očí stále naléhavěji a rozprostíraly tmu, jež přicházela ve vlnách a zase ustupovala. Zdola z ulice k němu doléhal křik. Byl by rád věděl, jestli zadrželi toho, kdo vykřikl.

Chtělo se mu zvracet.

Nevolnost začínala v hloubi žaludku, ale chuť zvratků měl už v krku. Pak se požární žebřík začal otáčet a roztočil se i svět. Hernandez se dusil vlastní krví a zřítil se do bezvědomí.

Chlapci vzali roha jako arabští zloději koní.

Zip se dal do běhu, hned jak varoval Mirandu. Protlačil se davem a zmizel za rohem. Papá a Sixto ho následovali, jakmile pochopili, co se stalo. Všichni tři byli pryč, než se Byrnes, Carella a Parker vyřítili ze dveří činžáku.

Byrnes otočil hlavu k nouzovému východu. „Frankie!“ vykřikl. „Frankie!“ Odpověď nepřišla.

„Co se stalo?“ zeptal se Parker a popadal dech. „Je mrtvej?“

„Nevím. Leží tam. Musíme ho dostat dolů.“ Najednou se zadíval na chodník pod nouzovým východem. „Co to ksakru… Ježíši! Ježíši Kriste!“

„Co je tam?“ zeptal se Carella.

„To je krev,“ řekl Byrnes zděšeně. „Shora kape krev!“

Všichni tři se zadívali na kapky padající v pravidelném rytmu na dláždění. Padaly tiše a rovně jako šípy, jedna po druhé, a rozstřikovaly se do šířky jako kruhy na vodě.

„Musíme ho odtamtud dostat,“ řekl Byrnes.

„Mirandu varoval nějakej kluk,“ ozval se jeden strážník.

„Ty zdejší děti,“ vzdychl Byrnes a potřásl hlavou. „Někdy si myslím, že v tomhle revíru působí ti kluci víc potíží než všichni profesionální chmatáci dohromady.“

„To není jejich vina,“ řekl Parker a díval se na kanoucí krev jako očarovaný. „Za to můžou jejich rodiče. Přistěhuje se to sem a ani to nemluví anglicky. Co od nich může člověk čekat?“

„Můj táta mluvil anglicky příšerně,“ namítl Byrnes. „Co to má s tím společnýho?“

„Co jste to říkal, pane poručíku?“ zeptal se z druhé strany barikády reportér. „O těch klucích?“

„Nic k uveřejnění.“

„Myslíte si, že z dnešní mládeže vyrostou samí Mirandové?“

„Ne, to si nemyslím.“

„A co si tedy myslíte, pane poručíku?“

„Myslím si, že máme na požárním žebříku krvácejícího kolegu a že možná umírá. Chci ho dostat dolů, dokud má ještě šanci, a myslím si, že byste nás měl přestat otravovat, než zakážu reportérům přístup.“

„Nebuďte tak háklivej,“ řekl reportér. „Musím tu reportáž na něčem postavit.“

„Na něčem postavit? Co byste sakra chtěl? Mít tady barnumskej cirkus? Postavte ji na Mirandovi, na Hernandezovi, kterej už nahoře třeba nedejchá, co já vím?“

„Život je lacinej, pane poručíku,“ řekl reportér.

„Myslíte? Tak si postavte ty cancy na svý prdeli! A mně vlezte na záda!“ Rozzlobený Byrnes zamířil k policejnímu autu.

„Páni!“ řekl reportér a povytáhl obočí. „Ten se ale snadno naštve, co?“

„Pracuje v tomhle revíru už moc let,“ řekl Parker. „Není to zrovna rajská, zahrada.“

„Já chci jen získat nějaký zajímavosti o Mirandovi, nic víc,“ řekl reportér. „Co se rozčilujete? Každá práce má svý těžkosti.“

„Chcete něco o Mirandovi?“ zeptal se Parker. „Tak se rozhlídněte kolem sebe. Miranda je jen finální produkt. Nemusíte s ním bydlet v jednom bejváku, abyste poznal, co je zač. Koukejte se kolem sebe, kamaráde, a uvidíte Mirandu ve všech stadiích jeho vývoje. Prostě se koukejte!“ Parker moudře zakýval hlavou a následoval Byrnese k autu.

Tommy a Zabijáček spatřili Cooche, jakmile se objevil na rohu.

„Hele, Tommy,“ řekl Phil. „Tady máme jednoho.“

„Kerýho jednoho?“

„Jednoho Latinskýho jezdce. Vole, dyby si poldové všimli tý bundy…“

„Zavolej ho,“ řekl Tommy.

„K čemu?“

„Varovat ho. Chceš, aby ho poldové sebrali?“

„Proč by ho neměli sebrat? Je to debil.“

„Debil nedebil, nemám rád, když poldové maj navrch. Zavolej ho!“

Phil pokrčil rameny. „Hej, hej, ty tam!“

Cooch, který pátral v davu po Zipovi a ostatních, se zarazil jako přibitý, a když uviděl zlaté bundy, zaváhal.

„Pocem,“ řekl Phil.

Cooch opatrně přistoupil k bedně. „To mluvíš se mnou?“

„Jo. Hele, jak se vlastně menuješ?“

„Já.“

„Jo, kdo asi? Zapomněl sem, jak se menuješ? Tak kerej ty seš?“

„Cooch.“

„To se ví, Cooch. Jasný.“ Phil přikývl. „Coochi, tohle je Tommy Ordiz, válečnej poradce Královskejch gardistů. Možná že pro tebe něco má.“

„A co by to mělo bejt?“ zeptal se Cooch.

„Zaručenej tip na dostihy,“ řekl Phil a rozchechtal se. „Nešaškuj,“ napomenul ho Tommy. „Chceš slyšet, co pro tebe máme, Coochi?“

„Kdo šaškuje?“ ohradil se Phil. „Dostihový fandové…“

„Nech toho!“

„Já jen…“

„Přestaň!“

Phil ztichl. Vrazil ruce do kapes a mračil se na Tommyho.

„Chceš to slyšet, Coochi?“ zeptal se Tommy znova.

„Záleží na tom, co to bude.“

„Dobrej tip pro tebe. Myslím to s tebou dobře.“ Odmlčel se. „Shoď tu červenou bundu.“

Cooch chvíli neodpovídal. „Kdo to říká?“ zeptal se pak.

„Radim ti dobře. Zahoď tu bundu.“

„Proč?“ zeptal se Cooch sevřenými rty. „Abyste mohli říct, že ste zlikvidovali Latinský jezdce?“

„Cože?“

„Slyšels, ne?“

„Člověče, nedělej ze sebe většího idiota, než seš,“ řekl Tommy. „Mám lepší věci na práci, než…“

„Vybodni se na něj,“ řekl Phil. „Ať na to příde sám.“

„Na mně si frčku nevysloužíš, kámo,“ řekl Cooch.

„Tak hele,“ řekl Tommy trpělivě ve snaze o vysvětlení. „Jestli budeš dál chodit v tý bundě…“

„Bundu si nechám. Žádný Královský gardisti mi nebudou řikat, co si mám voblíkat.“

„Vidíš?“ řekl Phil. „Co sem ti povidal? Ať na to příde ten debil…“

„Pomalu, Phile.“ Do Tommyho hlasu a očí se vplížilo cosi tvrdého a chladného. Podrobil Cooche podrobnému zkoumání a pak řekl: „Měl by sis dát pozor na jazyk, chlapče, víš to?“

„Nemusim si dávat pozor na nic,“ odsekl Cooch. Nevěděl, jestli se bojí nebo ne. Fakticky strach necítil. Zároveň ale věděl, že ho něco nutí těm dvěma členům nejzavilejšího gangu ze čtvrti oponovat. Mohl jen předpokládat, že tou hnací silou je strach. A přesto se nebál.

Tommy slezl z bedny „Ty máš teda nevymáchanou hubu,“ řekl. „Měl by sis ji hlídat!“

„Starej se o svou hubu!“ opáčil Cooch.

„Ty si vo to vopravdu prosíš, co, mladej? Nebudeš se cítit ve svý kůži, dokud ti nepřerazím hnátu, co?“

„Už ste skončili s těma svejma kecama?“ zeptal se Cooch. „Já spěchám.“

Tommy se mu postavil do cesty. „Ani se nehneš!“

„Tommy,“ varoval ho Phil. „Kolem sou milióny poldů.“

„Drž hubu,“ okřikl ho urputně Tommy, aniž odvrátil pozornost od Cooche. „Dal sem ti možnost slíknout tu bundu hezky a slušně, že jo, Coochi? Chtěl sem to pro tvý dobro. Teď si ji slíkneš, protože ti to poroučím. Co ty na to?“

„Co jako?“

„Buď ji slíkneš, nebo ti ji vodřežu ze zad nožem.“

„Jak myslíš. Zkus to!“

„Takový, jako seš ty, žeru,“ řekl Tommy, postoupil o krok a sáhl si do kapsy. „Máš kuráž, ty prevíte, to se mi lí…“

„Dej si bacha!“ zasyčel Cooch. „Ani se nehni, brácho! Mám pod bundou čtyry bouchačky a přisahám u pánaboha, že použiju všecky!“

Tommy se zarazil a vyvalil na Cooche oči, nevěděl, jestli se jen nechvástá. Zdálo se, že ne. Neuhnul pohledem, ústa měl sevřená.

„No tak poá, ty hrdino,“ řekl sebejistě.

„Nech to plavat, Tommy,“ řekl Phil ustaraně a rozhlížel se po policistech, kterých byla plná ulice.

Tommy si Cooche ještě chvilku prohlížel a pak ucouvl. „Máme tady hrdinu s bouchačkou, Phile,“ řekl. „Ty se cejtíš s těma bouchačkama, co, Coochi? Jak chceš, ale já mám pro tebe eště jednu radu. Vode dneška se nevobjevuj na ulici bez těch bouchaček, slyšíš? Protože jednu teď budeš pořád potřebovat, kámo, budeš ji sichr potřebovat.“

„Já ti ď, srabe,“ řekl Cooch, ušklíbl se, otočil se na podpatku a byl pryč.

„Cooch, jo?“ řekl Tommy nepříčetný vztekem. „Ať je po tvym, Coochi! Však my si s tebou poradíme, Coochi!“

„Debil,“ řekl Phil a vrtěl hlavou. „Člověk se mu snaží pomoct a von to vobrátí proti nám!“ Zase potřásl hlavou. „Vono se nevyplácí bejt na někoho slušnej.“ Podíval se nahoru na děvčata. „Vy tady budete stát celej den, děvenky?“

„Co jinýho máme dělat?“ zeptala se Elena.

„Poďte ke mně,“ navrhl Phil. „Naši sou pryč. Srolujem koberec a zatrsáme si, co řikáte?“

„Já nevim,“ řekla Elena. „Juano?“

„Nevim. Co myslíš ty?“

„Na tancování je moc horko.“

„Dobrá, tak pudem a dáme si pivo,“ řekl Phil. „Jakej to má smysl čučet tady? Copak nevíte, co se stane?“

„Ne, co se stane?“

„Nakonec Pepeho zastřelej,“ řekl Phil prostě. „Co si myslíte? Že jim uteče?“

„Moh by,“ mínila Elena.

„Nemůže.“

„Protože to musí skončit mravnim ponaučenim,“ řekl Phil. „Padouch nevyhrává. Nikdy Jinak by se to nedávalo v kinech.“ Rozesmál se. „Chápeš, Tommy? Nelíbilo by se to.“

„Jo. Jo, je mi to jasný. Hajzl jeden! Chtěl sem mu pomoct, dovedeš si to představit?“

„Tak dem, holky,“ řekl Phil. „Padáme, co?“

„Juano?“ zeptala se Elena.

„Sem pro.“

„Bašta,“ řekl Phil a pomohl jim z bedny „Tady byste jen ztrácely čas, to mi věřte. Pepemu se nic nestane, jen ho zastřelej.“

Být si policie tak jistá výsledkem jako Phil, neobtěžovali se její příslušníci a nevyzbrojili se na tenhle zátah náboji se slzným plynem. Neboť ať si Phil myslel o nevyhnutelném zakončení gangsterských filmů cokoli, Pepe Miranda unikl předešlý den z jednoho bytu a dneska postřelil jednoho strážníka a jednoho detektiva; bylo docela možné, že než to celé divadlo skončí, odpraví ještě několik detektivů nebo strážníků nižšího ranku. A přijmeme-li tuto možnost, je tu i další: Pepe může z bytu uniknout i dnes a vyhrát nad policií, Hollywoodem, bratry Warnery a dokonce i Anthonym Boucherem.

Ať tak či onak, policie neriskovala ani tentokrát. Jednoho strážníka odvezla ambulance a jeden detektiv ležel na chodníku a kapku po kapce z něj unikal život. Na jeden den to bylo obětí víc než dost.

Seřadili se tedy napříč ulice jako hessenští žoldáci na Massachusettském poli v roce 1777, přiložili pušky se slznými náboji k ramenům a čekali na rozkaz, který zahájí novou salvu na protější okna a zažene Mirandu zpátky, takže budou moct vystřílet do bytu své svítící náboje. Není sice nic truchlivějšího než pohled na plačícího ničemu, a všechny ty udatné muže bude bolet srdce, až se Miranda dá do breku, ale takový už je účinek té malé kuličky se slzným plynem.

Poručík Byrnes dal znamení rukou a střelba ze střech začala. Sklo už bylo všechno roztříštěné a dokonce z okenních rámů zbývaly jen třísky, takže nová kaskáda střel jako by instinktivně vyhledávala poměrně nedotčené cihlové zdi kolem oken. Na nouzový žebřík a dláždění pod ním pršely veliké úlomky červených cihel. Ležícího Hernandeze, nehybného jako kámen, pokryl červený prach.

„Dobrá,“ řekl Byrnes policistům na ulici, „pusťte se do toho! Miřte na okna a nasekejte tam toho, co nejvíc můžete!“

Policisté začali střílet. Svítící náboje vyletovaly a v mírných spirálách mířily k oknům. V bytě Miranda zařval jako zvíře. Ozvalo se zasyčení následované mračnem dýmu, pak další syčivé výbuchy a z otevřených oken začal proudit slzný plyn. Náboje se honily po bytě jako bezhlavé krysy, uzpůsobené tak, aby se svíjely a kroutily a nikdo je nemohl chytit a vyhodit ven. Do ulice zavanula jemná vůně jabloňových květů a vznášela se nad hlavami srocených lidí. Miranda už jen klel, zoufale křičel a řval. Jednou se objevil u okna, ale rána z Thompsonovy pušky, která div neurvala polovičku budovy, ho zahnala zpátky.

A pak náhle třeskl výstřel, v ulici to zasyčelo a vůně jabloňových květů byla neuvěřitelně silná. Andy Parker se zapotácel a uskočil od jednoho strážníka. „Ty idiote pitomá! Ty zatracený nemehlo!“ vykřikl.

14

Nešťastná náhoda se bohužel nedá nikomu vyčítat. Člověku se přihodí každou chvíli a policajti jsou taky jenom lidi; když se pistole nestrefí, tak se prostě nestrefí. A pokud náboj se slzným plynem, který má proletět vzduchem, sebou najednou plácne na asfalt a vybuchne tam, máme to tady. Neměl snad Parker stát tak těsně u strážníka, který náboj vypálil? Ale k nešťastným náhodám dochází a Parker nedaleko od pistole, která se nestrefila, stál, takže ten první, hřibovitě se šířící doušek slzného plynu dostal dřív, než kulička opile odskákala mezi dav. Slzný plyn není Chanel číslo pět, zvlášť když člověku vybuchne prakticky přímo do obličeje. Parkera okamžitě začaly pálit oči. Poslepu sáhl pro kapesník, proklel strážníkovu nešikovnost a nasadil jí korunu tím, že si zadřel chemikálii hlouběji do očí.

Ubrečený jako dítě a s kapesníkem přitisknutým k obličeji se odpotácel k bistru. Za zády slyšel, jak lidé křičí, když se náboj bláznivě motal mezi nimi. Dav se rozkašlal a ječel. Byrnes udílel hlasité rozkazy strážníkům. Parker vnímal jen to, že má obličej a oči v jednom ohni.

„Luísi,“ volal, „Luísi!“

Po hmatu došel k pultu a kapesník si držel na obličeji.

„Luísi, kde si?“

Žádná odpověď. Parker sňal kapesník z obličeje. Snažil se vidět skrze slzy, ale postřehl jen rozmazané tvary a oslepující roztřesené pruhy světla.

„Luísi!“ křikl. „Dones mi vodu. Nevidím!“ Začínal propadat panice. Proč mu Luís neodpovídá? Proč mu Luís nechce pomoct? „Luísi, kde si? Poď mi pomoct! Přines mi vodu, Luísi! Luísi!“

Luís přiběhl ze zadního kumbálu, oči starostlivě rozšířené. „Qué pasa?“ řekl. „Qué pasa?“

A Parker zařval: „Kde seš, ty pitomej Portorikáne?“

Na ta slova Luís strnul na místě, jako by ho zasáhla kulka. Vlétla mu do uší, kličkovala mu v mozku a pak ho ochromila. Stál se svěšenýma rukama a zíral na Parkera.

„Luísi?“

„Sí.“

„Pro rány Kristovy, přines mi trochu vody! Prosím tě, přines mi vodu!“

„Sí,“ řekl Luís. „Sí.“ Ustoupil od pultu jako omráčený.

Venku na ulici střelba ustala. Z rozbitých oken proudila obrovská mračna plynu a vznášela se v bezvětří. Lidé si zakrývali obličeje kapesníky a nadávali policii, že rozpoutala tuhle pohromu. Luís přinesl k pultu džbán vody. Parker ho poslepu nahmatal, dotkl se rukou jeho okraje a pak do něj ponořil obličej. Luís ho mlčky pozoroval. Parker si vymyl oči a opláchl obličej a s hekáním to několikrát opakoval. Nakonec se osušil kapesníkem a zvedl hlavu. Luís na něj dosud upíral pohled.

„Qué pasa, maricón?“ zeptal se Parker a ušklíbl se, protože užil sprosté španělské slovo.

„Nic,“ řekl Luís a potřásl unaveně hlavou. „Nic.“

„Copak, copak?“ zeptal se Parker a dosud se šklebil. „Co se děje, cabrón?“ Další sprosté slovo, ale Luís úsměv neopětoval.

„De nada. Nic.“

„Ty se na mě zlobíš? Protože jsem na tebe řval? Proto? Člověče, já sem měl voči jako ve vohru! Zachránils mi život, to teda jo.“

„Sí, zachránil jsem ti život,“ opakoval Luís nevýrazně.

Parker se najednou cítil nesvůj. „Hele, no tak,“ řekl. „Přece nepřestaneme bejt kamarádi kvůli ňákýmu křiku?“

Trvalo dlouho, než Luís promluvil. „Ne, Andy,“ řekl, „já bych nepřipustil, abysme se rozkmotřili jenom kvůli řvaní.“

Venku Byrnes přiložil megafon ke rtům. „Mirando? Slyšíš mě?“

„Co chceš, ty hajzle?“ zařval Miranda a rozkašlal se.

„Je konec, Mirando. Nechceš už vyjít ven? Nebo se máme k tobě prostřílet?“

Následovalo dlouhé ticho. Parker vyběhl rychle z bistra. Luís se na něj neustále díval.

„Co tam ten grázl dělá?“ zeptal se Parker Carelly. „Proč tam rovnou nevrazíme? Vsadil bych se, že tam nevidí na vlastní voči!“

„Pete nechce střílet, pokud to není absolutně nutný,“ odpověděl Carella.

„Proč mu máme dávat šanci? Vlítnem tam a ve vteřině je po něm!“

„Co kdyby začal zase střílet na ulici?“

„Co by bylo?“

„Ty chceš, aby ty lidi tady přišli k úrazu?“

„Já nechci nic, jen Mirandu.“

„A po Mirandovi co?“ zeptal se Carella.

„Jak to myslíš?“

„Kde ta tvoje soukromá křižácká výprava skončí?“

„Co to kecáš, pro…“

„Kdy zapomeneš na ten sekec, kterej jsi tenkrát dostal, Parkere?“

„Jakej sekec? Co to…?“

„Vždyť víš, o čem mluvím.“

„Jo, vim. Na ten nezapomenu nikdy,“ zařval Parker. „Slyšels? Nikdy! Vzal jsem si z něj ponaučení a jen blbec by…“

„Jaký ponaučení, Parkere?“

„Ponaučení, že v tomhle všivým revíru nemůžeš věřit nikomu, to sem si…“

„A taky ses naučil bát,“ řekl Carella.

„Cože?“

„Slyšels mě, ne? Bát se.“

„Heleď se, pane Carella, radši s tímhle přestaň, dokuď máš navrch. Eště sem nezapomněl, jak si tenkrát…“

„Kdy zatkneš někoho, kdo si to opravdu zaslouží, Parkere? Kdy přestaneš zatýkat feťáky a ožraly? Kdy se začneš zabývat těma, co skutečně dělaj maléry?“

„Dělám svou práci,“ zařval Parker. „Udržuju pořádek na ulicích.“

„Tím, že sbíráš nesprávný odpadky.“

„Tady není nic jinýho než vodpadky.“

„A ty se jich bojíš. Bojíš se, že dostaneš ještě jednou na hřbet.“

„Ty prevíte, upozornil sem tě…“

„Já čekám, Mirando,“ zavolal Byrnes a oba muži obrátili pozornost k němu. Carella zatínal pěsti. Parker se na něj zaškaredil a pak šel k Byrnesovi.

„Tak co, Mirando? Vzdej se! Nemáš nejmenší šanci!“

„Jakou šanci mám, když vylezu? Ta bába umřela, ne?“

„Jaká bába?“

„Ta, co sem ji přepad a vokrad,“ řekl Miranda a rozkašlal se, záchvat trval několik minut. Pak se ozval z bytu znova. „Řekni mi pravdu, poldo!“

„Ta paní ještě žije, Mirando!“

„Neměl jsem ji praštit,“ řekl Miranda. Hlas mu zeslábl. „Potřeboval sem prachy. Musel sem.“ Dlouho mlčel. „Je mrtvá, že jo?“

„Už jsem ti řekl. Žije.“

„Lžeš mi. Nedostaneš mě vocuď, poldo, za nic na světě. Myslíš si, že vylezu ven a vy mě vobviníte z vraždy?“

„Ta paní je naživu. Jestli nás přinutíš, abysme si pro tebe přišli, nemáš šanci.“

„Já ti povim novinu, poldo. Nikdy sem žádnou neměl.“

„Tak se chovej rozumně aspoň teď, bude to pro tebe lepší.“

„Proč? To mám zaplatit za všechno, co sem zkusil od poldů, jen sem začal chodit?“

„Moc sis zavinil sám, Mirando. Ale nechme těch řečí. Ano nebo ne? Buď vyjdeš s rukama vzhůru, anebo tě vybombardujeme.“

„Jesli mě chcete, tak poďte vy sem, ste za to placený.“

„Dobře, rozhodls to ty. Nedá se s tebou mluvit. Tak my jdeme.“

„Hej… hej, poldo!“

„Co je?“

„Poslyš… já… já chci kněze.“

„Vylezeš ven, když ti ho přivedem?“

„Pošli ho ke mně, musim s nim mluvit.“

„Proč? Jsi raněnej?“

„Nejsem raněnej. Mordsetsakra, copak potřebuju na kněze federální povolení? Nemůžu v tomhle prašivým městě dostat něco a nemuset vo to prosit?“

„Moment, Mirando.“ Byrnes odložil megafon. „Co myslíš, Steve?“

„Je to trik,“ řekl Carella.

„To je sichr,“ souhlasil Parker. „Nechce kněze, chce jen štít.“

„Já vím,“ řekl Byrnes.

Carella se na něj díval.

„Myslíš si to, co já, Pete?“

„Myslím,“ řekl Byrnes: Přiložil megafon k ústům. „Mirando?“

„Jo?“

„Obstaráme ti kněze.“

V Zipových očích se objevilo něco, co tam dřív nebylo. Sixto se mu díval do obličeje a snažil se vyzkoumat, co to je. Zip vypadal, jako že se každou chvíli dá do breku. Byl rudý v obličeji, rty měl sevřené a nepřetržitě mrkal, jako kdyby se zoufale snažil zadržet slzy. Zároveň však měl tuhá záda, byl napřímený a netrpělivě zatínal a rozevíral pěsti.

Chlapci stáli na hlavní třídě proti domu, v němž bydlel Alfredo. Tentokrát na sobě neměli červené bundy a vypadali bez ruch jako čtyři gymnazisti bavící se o děvčatech nebo baseballu. Bavili se ovšem o vraždě.

„Co myslíš, Coochi, je tam nahoře nebo ne?“

„Nevim,“ řekl Cooch a díval se přes ulici na dům. „Jedno vim určitě. Do kostela nešel.“

„Proč my sahasovali naše bundičky?“ zeptal se Papá. „Já červený bundičky mám rád.“

„Jsou nebezpečný,“ odbyl ho Zip netrpělivě. „Nemoh bys teď myslet na to, proč sme tady?“

„Ale já bundičku rád. Nerosumim, proč…“

„Myslíš, Zipe, že teď je dobrej čas?“ přerušil ho Cooch. „Ulice sou plný poldů.“

„Právě proto je to dobrej čas. Policajti maj plný ruce práce s Pepem. Nastoupíme na Alfieho a vyřídíme si to s nim, než si všimnou, co se stalo.“

„Proč my máme bundičky, dyž nemušeme je nosit?“ trval na svém Papá.

Zip se k němu vztekle otočil. Na okamžik se zdálo, že ho uhodí. „Chceš skončit na Baileyho ostrově?“

„Kde to je?“

„Uprostřed Dixu. Kriminál uprostřed řeky Voblíkni si tu svou bundičku a skončíš tam.“

„Co já sem udělal?“ zeptal se Papá. „Proč nemůšu já nosit moje bundičku? Proč by dali mě do vězeni, dyš já ji nosim?“

„Kristepane, zkuste něco vysvětlit tomu debilovi! Proč se nevrátíš tam, odkud si přišel, ty pitomečku?“ zeptal se Zip vztekle. „Vrať se do Portorika, buď tak hodnej!“

„Já člen Latinský jísdy,“ řekl Papá logicky. Nedal se odradit. „A tak musim já nosit moje bundičku. Aby lidi věděli, kdo já sem. Ty povídal to, Sipe. A tak já nosim moje bundičku. Proč ne?“

„Nesnaž se vo tom přemejšlet, Papá,“ řekl Zip. „Prostě dej na mý slova. Teď se musíme zabejvat Alfiem.“

„Nemůžeme počkat s tim, Zipe?“ ozval se Sixto. „Proč spěcháme? Možná zejtra…“

Zipovi se zablýsklo v očích a zase vypadal, že má na krajíčku, přesto budil dojem síly a rozhodnosti. „Teď,“ řekl. „Dneska. Mám už plný zuby čekání na zejtra. Ukážu, že sem někdo dneska!“

„Abys ty byl někdo, nemusíš zabíjet Alfieho,“ namítl Sixto.

„Má smysl mluvit s tygrem? Mluvíš jako přivandrovalej! Abys věděl, o tomhle se už nediskutuje. Je to rozhodnutý.“

„Jenže kdo rozhodnul?“ zeptal se Sixto.

„Já.“

„Tak proč nejdeš a nezastřeluješ ho ty?“

Slova mu vyklouzla z úst dřív, než si uvědomil, že je má na jazyku. Následovalo okamžité ticho. Zip zaťal pěsti a zase je rozevřel.

„Tím chceš říct co, Sixto?“

Sixto se zhluboka nadechl. „Já myslim, že bysme ho zastřelovat neměli.“

„Myslíš, že ne?“

„Ne.“

„Já si zase myslim, že jo. A hotovo.“

„Právě to…“

„Co právě?“ zeptal se Zip a zatínal a rozvíral pěsti. „Pokračuj!“

„Právě to udělal by Pepe Miranda,“ vyhrkl Sixto. „Můj táta to by neudělal. Můj táta by nikoho nezastřeloval.“

„A kdo je tvůj táta? Velký zvíře? Dělá ve fabrice, to je toho.“

„A co na tom je špatný, dělat ve fabrice?“

„Dyž se ti chce makat ve fabrice, tak si posluž! Já v žádný zasraný fabrice dělat nebudu!“

„A co ty chceš dělat?“ zeptal se Sixto a zase nastalo ticho. Byl si jistý, že tentokrát se Zip rozbrečí, slzy jen jen se vyřinout. „Ty chceš chodit a zabíjet lidi pořád? To se tobě líbí?“

„Hele…“

„Ty myslíš, že je chytrá věc zabíjet někoho? Moje lidi nezabíjeli nikoho na ostrově, ani tady. Co je na tom tak…“

„Koleduješ si o malér,“ procedil Zip mezi zuby.

„My budeme zabíjet Alfieho… to má nějakej smysl? Jak to nám pomůže?“

„Koleduješ si o malér,“ opakoval Zip.

„Ty myslíš, že když my někoho bijeme, když…“

„Drž hubu!“

„…děláme jako tvrdý chlapové…“

Zip mu nečekaně vlepil zuřivý políček. Sixto škubl hlavou. Na okamžik byl v šoku a rána byla bolestivá. Přesto si chladně změřil Zipa a otřel si rukou ústa.

„V pořádku?“ zeptal se Zip.

Sixto neodpověděl. Cooch se mu díval do obličeje a rty se mu zkřivily v úsměšku. Papá vypadal zmateně, jako kdyby nevěděl, jestli se má smát nebo mračit.

„V pořádku?“ zeptal se Zip znova. Opět se mu nedostalo odpovědi. „V pořádku,“ přikývl. „Smažeme to.“

Cooch se usmál. Byl rád, že tahle ošklivá disciplinární záležitost je vyřízena. Byl rád, že znova přistupují k akci. „Čím začnem, Zipe?“

„Nejdřív musíme zjistit, jestli Alfie je eště doma. Vo to se postará Papá se Sixtem. Děte na chodbu a poslouchejte u dveří. Jesli tam je, tak ho uslyšíte. Vrátíte se a podáte mi zprávu.“

„Jak ho dostanem ven, Zipe?“ zeptal se Cooch.

„Stačí, když ho dostanem na chodbu.“

„Ale jak?“

„Nevim.“ Zip mlčel a přemýšlel. „Nemá ňáký kámoše? Třeba Papá by ho moh zavolat ven, předstírat, že je jeho kámoš.“

Cooch zavrtěl hlavou. „Alfie je samotář.“

„Musí bejt někdo, komu věří, někdo, s kym by si šel na chodbu pokecat… počkejte!“ Luskl prsty a obličej mu náhle ožil; pokud někdy vypadal, jako že by se chtěl rozbrečet, tak teď už rozhodně ne. „Samo,“ řekl. „Namluvíme mu, že s nim chceme bejt zadobře, chápete? To mu řeknem. A ten, co to Alfiemu vyřídí, tomu bude sám věřit, a řekne mu to. A až Alfie vyjde na chodbu, tak ho vodbouchnem.“

„Jo, ale kdo, Zipe? Kdo mu to vyřídí? Koho seženeme, aby mu Alfie věřil?“

Zip se zašklebil od ucha k uchu.

„Chinu,“ řekl.

15

Na chodbě domu, v němž bydlel Alfredo Gomez, Sixta najednou osvítilo, co musí udělat. Možná mu to bylo jasné už od chvíle, kdy vešel do drogerie, snad to věděl, aniž si to připustil. Ale teď už si byl jist, že nikdo nemůže být angažovaný jen tím, že se odmítne angažovat. A bylo mu jasné i to, že má-li se zabránit vraždě Alfreda Gomeze, vyžaduje to něco víc než pouhou přítomnost policie na ulici. Pochopil, že se musí rozhodnout pro jednu stranu, rozhodnout se tec~ hned, a že když se jednou rozhodne, bude muset za svým rozhodnutím stát. Na to, aby se octl na takovém rozcestí, byl příliš mladý, a snad i příliš mladý na volbu, která ovlivní nejen život jeho, ale i jiných lidí. Rozcestí tu však bylo, on stál před ním a rozhodl se nehrdinsky, tedy tak, jak se lidé většinou rozhodují – podle své povahy a přesvědčení. Pro Sixta žádná jiná volba neexistovala. Ta volba byla součástí jeho osoby tak jako jeho ru ce.

„Papá,“ zašeptal.

„Copak, děje ono se něco?“ zeptal se Papá.

„Sedni si. Já chci s tebou mluvit.“

Chlapci usedli na schody vedoucí do prvního poschodí. Na chodbě byla tma a ticho. Většina nájemníků byla venku a pozorovala obléhání. Ale Sixto ztlumil hlas, i když věděl, že ho nikdo neuslyší. A protože šepot je nakažlivý, šeptal Papá taky. Bok po boku v zešeřelé chodbě hoši rozmlouvali.

„Něco ono děje se?“ opakoval Papá.

„Papá… tohle je… tohle je všechno špatně.“

„Co špatně?“

„To, co budeme dělat. Alfiemu.“

„Sip povídá…“

„Papá, prosím tě, poslouchej mě, prosím!“

„Já poslouchám tě, Sixto.“

„Zabíjet Alfieho, to neni správný, Papá.“

„Néni? Ale Sip povídal…“

„Není správný. Papá, podívej… říkej, líbí se tobě tady? Líbí se tobě ve městě?“

„Sí.“

„My přijezdili sem… je tady pěkně… je to tady lepší. My nechceme, aby byli sme jako ten Pepe Miranda v domě nahoře.“

Zmatený Papá chvli váhal. „Pepe Miranda, on je největšejší v našem čtvrtku tady.“

„Ne, Papá. On je naše veliká hanba.“

Papá zavrtěl hlavou. Něžně jako otec, který chce něco vysvětlit oblíbenému potomkovi, položil ruku na Sixtovu a mírně ho po ní poplácával; pomalé pohyby byly pro něho charakteristické a vynesly mu jeho přezdívku. „Ne, ne, ty se mejluješ, Sixto, von je v našem čtvrtku největšejší.“

„Papá, on zabíjí lidi.“

„Sí. Je kurážovej.“

„Papá, to neni…“

„Je hrdina muž,“ trval na svém Papá. „Policajtové nepustil do domu a…“

„Není hrdina! On je špatný! Mu nezáleží na tobě a na mně, mu záleží jen na Pepe. Je špatný, je pro nás hanba.“

„Ne, Sixto,“ řekl Papá pomalu. „No es verdad. De ningún modo…“

„Nemluv španělsky,“ řekl Sixto. „My sme teď tady a mluvíme anglicky.“ Odmlčel se. „Papá, ty rozuměl si, co já říkal?“

„Sí, yo comprendo. Pero…“

„Nemluv španělsky.“

„Proč já nesměl mluvit španělsky?“ nechápal Papá.

„Papá, poslouchej mě,“ řekl Sixto zoufale. „My nebudeme zabíjet Alfie.“

„Sabijeme, to je jisto.“

„Ne! Když zabijeme, uděláme špatnou věc. Jako Zip. Jako Pepe.“

„Sip koupil mi pidaguas, Sixto,“ řekl Papá.

„Papá, on je špatnej.“ „Sip špatnej?“

„Ano, ano.“

„A Pepe?“

„Pepe taky.“

„Ne,“ řekl Papá. „Sip povídal, Pepe on dobrej.“

„Papá, já sem dobrej, co ty myslíš?“

„Sí.“

„Můžu já dělat špatný věci?“

„Ty ne, já myslim.“

„Papá…“

Sixto nabral dech.

„Papá… Kdo volal policii, kdo řek jim, kde je Pepe? To sem byl já. Já je zavolal.“

Na chodbě nastalo ticho. Sixto si bleskově uvědomil, že se dopustil strašlivé chyby, že prozradil něco, co mělo zůstat tajemstvím. Papá na něj upíral bezvýrazný pohled.

„Ty prosradil na Pepe?“

„Ano.“

„Jak ty věděl, kde Pepe byl?“

„Viděl jsem ho včera, poznal ho podle fotky v novinách. Myslim na to celej den. A pak sem si řeknul… řikám si, že nejlepšejší je říct to.“

„Ale… ale to si… srádce, Sixto.“

„Nejsem.“

„Ty prosradil si na Pepe.“

„Ano.“

„Proč? Proč ty to udělal?“

„Protože Pepe je špatnej.“

Papá dlouho mlčel. Pak se poškrábal na hlavě. „Když Pepe špatnej,“ řekl, „proč Sip mluví…“

„Zip chce bejt hrdina. Jen to chce. Bude hrdina, když poroučí, tak si to myslí. Ale hrdina je, když nechá druhý lidi žít, jak chtějí. Papá, poslouchej mě, prosím tebe! Prosím, poslouchej!“ Najednou mu bylo do pláče. Popadl chlapce za ruku a řekl: „Papá, když my budeme tohle dělat, tak nikdy nepřestaneme, slyšíš mě?“

„Slyším, sí, sí.“

„Když budeme tohle dělat, jsme jako Zip, jako Pepe. Barrio se za nás postydí! Ublížíme ne druhejm, ale nám!“

„Sí, sí, comprendo.“

„Papá, quien anda al revés anda el camino dos veces. Když my si vybereme špatnou cestu, budeme jít dvakrát víc daleko.“

„Ale… Sip je špatnej?“

„Je, Papá, je.“

Papá zápasil s tou novou myšlenkou. „Ale koupil pidaguas pro mě…“ řekl a chvíli mlčel. Čelo měl svraštěné, v očích údiv. Po doluhé době řekl: „Pepe taky špatnej?“

„Taky.“

„Sixto… Jenom ty myslíš to? Nebo všecky?“

„Všecky. Všecky lidi na ulici, Papá.“

„Já… já chci taky jako všecky lidi tady ve městě. Ale Sip povídá…“

„Papá, my sme silný, jenom když děláme dobrý věci.“

Papá opět mlčel a přemýšlel. Pokrčil rameny a obrátil se k Sixtovi.

„Já špatnej nechci, Sixto.“

„Ne.“

„Já chci dobrej.“

„Sí, sí.“

Papá znova pokrčil rameny „Nevim, jak řikají anglicky.“

„Seš se mnou, Papá?“

Papá zazářil. „Sí, já sem s tebou, Sixto.“ Nepřestával se usmívat. „My dva dobrý lidi, Sixto?“

„Ano, Papá,“ řekl Sixto docela tiše. „My sme dobrý lidi.“

Další „dobrý lidi“ přicházeli po ulici.

Jeden byl detektiv poručík jménem Peter Byrnes, druhý kněz jménem Steve Carella.

Carella si připadal poněkud hloupě. Připadal si hloupě už na faře, když diskutoval s otcem Donovanem, který snad správně namítal, že policie plánuje něco, co by uráželo víru v Boha.

„Ten člověk v Boha nevěří,“ vysvětloval Byrnes. „Aby k němu přišel kněz, to chce z jediného důvodu. Chce ho použít jako štít, aby se dostal z toho bytu.“

„Jak to víte?“

„Vím to,“ řekl Byrnes. „Dejte na mé slovo. Pepe Miranda byl naposledy v kostele při svém křtu.“

„Co když chce jen dojít smíření?“

„Otče, vážím si vašeho stanoviska, to mi věřte. Ale myslím, že vím o tom člověku víc než vy. Buď mi dovolíte, abych si půjčil od vás jeden ten černý hábit, nebo jak se tomu…“

„Klerika. Nebo sutana.“

„Ano, ten hábit, nebo se budeme muset poohlídnout jinde a nějaký sehnat. To bude chvíli trvat a Miranda zatím může zastřelit dalšího člověka. Záleží jen na vás.“

„A co když tu žádost o kněze myslí doopravdy?“ zeptal se otec Donovan.

„Tak hned odejdu z toho bytu, pospíším si sem a vrátím vám ten rubáš…“

„Kleriku.“

„Kleriku a vy můžete jít k němu. Šlo by to tak?“

„Myslím, že to by šlo.“ Otec Donovan si prohlížel Byrnese. „Ale moje klerika vám nebude, poručíku.“

„Nějak se do ní vecpu.“

Otec Donovan zavrtěl hlavou. „Ba ne, vážíte aspoň o patnáct kilo víc než já. Je už sama o sobě těsná.“

„Otče, my strašně spěcháme, mohli bychom, prosím…“

„Kromě toho, ty nahoru nemůžeš jít, Pete,“ řekl Carella.

„Proč ne?“

„Až dosud jsi byl mluvčí. Kdyby megafon najednou použil někdo jiný, Miranda by začal mít podezření. Ty musíš zůstat na ulici a mluvit s ním.“

„Jdu tam,“ řekl Byrnes. „Nemůžu žádat po nikom ze svých lidí tak riskantní…“

„Ten hábit ti není,“ řekl Carella.

„K čertu s tím… promiňte, otče.“

„A Miranda ucítí zradu,“ dodal Carella.

„Mně je jedno, co Pepe…“

„Takže tam půjdu radši já. Otec Donovan a já máme asi stejnou postavu.“

„Steve, ty nemůžeš…“

„Domluveno,“ řekl Carella.“

„Steve…“

„Co?“

„Já… nic.“ Odmlčel se. „Je to zabiják.“

„Vím.“

„A byl to můj nápad, že…“

„Byl to náš nápad. Napadlo nás to současně, Pete, pamatuješ?“

„Jestli tě zastřelí, ty zatracenej blázne…“

„Už jsem byl jednou postřelenej.“ Dívali se jeden na druhého.

„Tak dobrá,“ řekl Byrnes s povzdechem. „Kde je ta klerika, otče?“

A Carella si teď, když kráčel po ulici, pořád ještě připadal hloupě. Protože jestli Pepe Miranda nebyl v kostele od svého křtu, Carella v něm nebyl – aspoň kvůli modlitbě – už od biřmování, vlastně krátce po něm. A to bylo už hezky dávno. A teď, když se na ulici předváděl v dlouhém černém šatě, cítil pod suknem tvrdou a studenou hlaveň své osmatřicítky a snažil se vypadat zbožněji než papež, cítil se jen hloupě. Kolem pravé ruky měl svinuté kuličky růžence. Rychle je přendal do levé, aby měl pravici volnou, kdyby došlo na střílení.

„Jak to plánuješ?“ zeptal se Byrnese.

„Řeknu Mirandovi, že máme pro něj kněze. Pravděpodobně si to ověří z okna. Pak půjdeš nahoru.“

„A potom?“

„Jestli se bude chtít zpovídat, tak ať se zpovídá. A číhej na svou příležitost. Kdyby se otočil zády, vystřel.“

„Ale otci Donovanovi jsi řek…“

„Jo, v kostele jsem lhal,“ přisvědčil Byrnes. „Miranda se ti nebude zpovídat, Steve. Popadne tě, sotva vkročíš do bytu, a použije tě jako štít na cestu ven.“

„A co udělám já? Počkám na příležitost a pak…“

„Ty neuděláš nic. Necháš ho, ať tě vyvede ven. Po obou stranách domovních dveří budou naši lidi a v momentě, kdy vyjde na ulici, ty se přikrčíš.“ Byrnes se odmlčel. „Cítil bych se mnohem líp, kdybych tam šel já, Steve.“

„Proč?“ Carella se usmál. „Protože mě může zabít? S tímhle si máme lámat hlavu?“

„Ty na to nemyslíš?“

„Neslyšels toho reportéra?“

„Co jako?“

„Život je lacinej,“ odpověděl Carella.

Mezitím dorazili k policejnímu vozu. Byrnes do něj sáhl pro megafon.

„Jsi připravenej, Steve?“

„Tak, že víc už to nejde.“

„Steve, my spustíme palbu, jen co sestoupí z těch schůdků před domem. Střílet se bude zezadu, ale já ti nemůžu zaručit, že se všechny ty nemehla něco v policejní akademii naučily. Jakmile budeš dole pod schůdkama, vrhni se po hlavě na chodník.“

„Provedu.“

„Tak zlom vaz.“

„Díky.“ Carella čekal. „Co kdyby se chtěl jen trošku pomodlit?“ Byrnes se zatvářil nejistě. „Máš růženec, tak ho použij. Zlom vaz!“ opakoval.

„Tak začnem, ne?“ řekl Carella. „Než se strachy potento.“

Byrnes vzal do ruky megafon a foukl do něj. „Mirando?“ zavolal. Žádná odpověď. „Mirando?“ Opět ticho.

„Třeba se podříznul,“ zašeptal Carella.

„Mirando, tady je poručík Byrnes. Slyšíš mě?“

„Slyšim. Co je?“

„Máme pro tebe kněze.“

„Kde je? Ať se postaví doprostřed ulice. Chci ho vidět.“ Carella kývl na Byrnese, nadechl se a pomalu kráčel doprostřed ulice.

„Když nevykoukneš, tak ho neuvidíš,“ řekl Byrnes.

Nastalo dlouhé ticho. Pak se najednou nad dolejším okenním rámem ukázala Mirandova hlava. Rozhlédl se po ulici, netrvalo to déle než deset vteřin, a zase zmizel. Dokonce i za tak kratičkou dobu viděli Carella i Byrnes, že má oteklé oči a že je špinavý v obličeji.

„Dobře,“ křikl Miranda. „Pošlete ho nahoru!“

„Ne tak rychle, Mirando,“ řekl Byrnes. Musím zařídit, aby to vypadalo věrohodně, říkal si. Ví, že pošleme nahoru kněze, jen když on na oplátku přistoupí na nějakou podmínku. Ví, že uvažujeme, jestli to od něj třeba není léčka. Ví, že nejsme padlí na hlavu.

„Co je zase?“ zeptal se Miranda.

„Kněz se odtud nehne, pokud mi něco neslíbíš,“ řekl Byrnes.

„Aha, tady to máme,“ odpověděl Miranda a čumilové na ulici se začali usmívat.

„Ano, tady to máme, Mirando. Nepošlu nahoru člověka, kterého bys použil jako štít, aby ses dostal ven z bytu.“

„To si myslíš, že sem takovej ničema?“

„Chceš, abych ti na to odpověděl?“ zeptal se Byrnes a dav se dal do smíchu. Začínalo to být dobré. Už žádné pouštění hrůzy, jen osvědčená stará tahanice, kdo nad kým vyhraje důvtipem, jako v oblíbených televizních soutěžích.

„Dobrá, poldo, co ode mě chceš?“

„Za prvé. Posíláme ti neozbrojeného člověka, který trvá na tom, že se jako zástupce Boží na zemi sejde s tebou sám. Chci, abys to respektoval, Mirando!“ Bože, odpusť mi, říkal si v duchu Byrnes.

„Tak jo, dobře.“

„Za druhé chci, abys s ním mluvil. O tom, jak se dostat ven. Nevím, proč se s ním chceš setkat, a je mi to jedno, ale chci, aby sis s ním promluvil o odchodu z toho bytu.“

„To je všecko?“

„Slibuješ mi to?“

„Proč si myslíš, že bych dodržel ňákej svůj slib?“

„Tohle je služebník Boží, Mirando.“

„Dobrá, dobrá, slibuju.“

„Slyšel jste ho, otče?“ zeptal se Byrnes Carelly.

„Slyšel.“

„Jakmile budete chtít, můžete vejít do domu.“

Carella přikývl, ještě jednou se zhluboka nadechl, zamířil rovnou ke schůdkům před domem a vešel do chodby.

Byrnes odložil megafon, podíval se na hodinky a řekl kapitánu Frickovi, že od něho potřebuje čtyři nejlepší odstřelovače, které má k dispozici. Pak se začal modlit.

16

Je to tak: Když jste Pánbu, musíte se postarat o všechny ty maličkosti. Ale ne, nemyslím dbát, aby slunce vyšlo včas, či aby se na nebi objevily hvězdy a tak. Anebo honit roční období, aby začala, kdy mají, tohle ne. Jsou to věci důležité – a důležité věci se víceméně o sebe postarají samy. Nejobtížnější jsou právě ty maličkosti. A když jste Pánbu, tak si jich přece nemůžete nevšímat, ne? Můžete ovšem přimět k dílu své zázraky, i když je záhadné, jak. Znamená to, že můžete sem tam nechat něco nedokončeného a nikdo se nebude divit, jste koneckonců Pánbu. Třeba vám jde o něco většího, co my, ubozí smrtelníci, pochopíme až po mnoha desetiletích. Nebo staletích. Tak o kom máme pochybovat? Jako Pánbu máte plné právo být občas zapomnětlivý.

Anebo nemáte tyhle věci pod kontrolou ani vy? Kdoví? Třeba svět jen každý den natáhnete, jako se ráno natahuje budík, a pak ho necháte běžet rychle nebo pomalu, jak se mu chce, aniž byste na něj sahal, dokud nedojde a nepotřebuje znova natáhnout. Třeba je tohle váš systém a do toho taky nikomu nic není, milý Pánbíčku, na to se dá vsadit krk.

Jenže někdy, nechci se tě dotknout, to ne, bys měl přece jen věci promyslet, víš, a nedopustit, aby se jen staly. Vem si například tu mladou Portoričanku a toho námořníka. Vzhledem k tomu, že jsi Pánbu, mohl jsi jim zařídit šťastný konec, nemyslíš? Například takhle: Zip a Cooch ji najdou a Zip ji táhne za Alfiem, když kdo se objeví? Námořník. On totiž s tou děvkou Marge nešel, jak původně chtěl, rozmyslel si to. A tak je zpátky na ulici a potká Chinu. Podívá se na ni, ona na něho, najdou se pohledem a jdou přes ulici vstříc jeden druhému a v jeho očích se objeví pochopení a tolerance s trochou počestné žádostivosti. Miluju tě, Chino, a Miluju tě, Jeffe, a už je to tady, obejmou se, nato stmívačka a záběr na Zipa, jak krčí rameny a říká: „Co se dá sakra dělat, život de dál.“

Jak by sé ti to líbilo, Pánbíčku?

Bezva, viď?

Jenže ono to tak nedopadlo.

Ulice byla nemožná. Dav už čekal jen na zabíjení, čekal, na kterou stranu se vítr obrátí. V tu chvíli jim bylo celkem jedno, jestli Miranda zabije nebo nezabije kněze a poručíka a ředitele policie a starostu a guvernéra, nebo třeba i prezidenta. Bylo jim jedno, jestli policista na některé té střeše bude nebo nebude mít štěstí a trefí Mirandu rovnou mezi oči. Přáli si jenom, aby se už něco stalo a bylo po všem – tak či onak. A tak byl dav neklidný a trochu škodolibý a bylo mu horko a nepříjemně. Byl to dav, kterému začínala vadit tahle hra s nejistým koncem, hra, v níž se baseballová mužstva střídala na pálce až příliš často. Ze začátku to byla podívaná, uprostřed už jen zajímavost, potom to dav přestalo bavit a on nakonec začal myslet na jiné věci. Dívat se na zápas byla legrace, ale život není hra, život je vážná věc a odehrává se někde mimo hřiště.

A tak dav bránil v cestě prodírajícímu se Zipovi a Coochovi, občas je zatlačil zpátky, nadával jim a dělal, co jen mohl, aby se z hledání Chiny stal nepředstavitelně těžký úkol.

Za patnáct minut Zip a Cooch hledání vzdali.

Bylo to taky nejlepší, co mohli udělat, protože China už nebyla nikde nablízku. China odešla do parku, seděla tam u jezírka a pozorovala lidi na loďkách. Tam byla. Trochu si poplakala, to ano. V parku u jezírka, při pohledu na lodičky.

A námořník? Vrátil se zpátky na ulici? Nebo šel do parku?

Námořník vlezl do postele s prostitutkou jménem Marge. Marge byla ve svém oboru mistr a velice námořníka potěšila. Zaplatil jí patnáct dolarů, což bylo skoro všechno, co měl. Pak odešel na metro, nastoupil a odjel do centra města, kde kotvila jeho loď, vyšel po můstku, zasalutoval poddůstojníkovi na zádi, zasalutoval palubnímu důstojníkovi, oblékl si džíny a plátěnou košili, vlezl do spacího pytle a usnul. Probudil ho tlampač, který oznámil čas večeře. Pořádně se navečeřel, podíval se ten večer na palubě na film, šel si lehnout kolem jedenácté a druhý den ráno odplul do San Diega. Portorickou dívku jménem China nespatřil už nikdy v životě. Nakonec se pravděpodobně vrátil do Fletcheru v Coloradu. Snad se mu tu a tam mihla v myšlenkách jednou za dvanáct let nebo tak nějak. Snad se na ni matně pamatoval a pomyslel si, co se s ní asi stalo. Snad se oženil s Corinnou, je ředitelem pojišťovny a tu a tam si připomene i
dealizovanou Chinu, nejkrásnější dívku na světě, tak exotickou tenkrát v tom cizím městě. Copak se s ní asi stalo, řekne si.

Seděla v parku, trochu si poplakala a dívala se na lodičky

Jsi Pánbu a můžeš to zařídit, jak se ti zlíbí. Dokonce jsi mohl zařídit, aby se ten den před odplutím vzali. Cokoli tě napadne, všechny možnosti máš nasnadě. A jsi Pánbu, nikdo tě nepleskne přes ruku, ať uděláš, co chceš.

Jenže ty můj milej Pánbíčku, ono to dopadlo takhle.

Steve Carella zaklepal na dveře. Byly v nich díry po kulkách a Carella si vzpomněl, že Miranda postřelil skrze ty dveře strážníka. Zatoužil mít v ruce svou osmatřicítku.

Tak klid, řekl si. Zachovej klid a nepanikař! Budeme se řídit Mirandovým přáním, protože na ulici jsou spousty lidí a my nechceme, aby byli postříleni. Tak zachovej klid! Ruka se ti třese a chce se ti tu osmatřicítku vytáhnout, abys neměl v ruce jen růženec, až se dveře otevřou, ale zachovej klid, Stevoušku, zachovej klid a…

Dveře se otevřely

To první, co Carella spatřil, byla automatická pětačtyřicítka. Dveře se otevřely jen nepatrně a její škaredý čumák mířil do chodby Carellovi vyschlo v ústech.

„Já… já jsem otec Donovan,“ oznámil pistoli.

Dveře se otevřely o něco víc. Carella přejel pohledem od pistole k ruce, která ji držela, k hubenému zápěstí a paži porostlé černými chlupy, k hubeným ramenům, propocené košili a černému houští ve výstřihu pod krkem, k vysedlým klíčním kostem, hnědým očím, opuchlým rtům, plešatící hlavě a k zoufalství. Když se sečetlo všechno dohromady, člověk a jeho různé části, bylo výsledkem zoufalství. Bylo i v Mirandových očích a ústech, ve způsobu, jímž držel pětačtyřicítku, v tom, jak skláněl hlavu k jedné straně, k rameni opírajícímu se o pistoli, již tiskl k tělu, jako by to bylo něco jemu drahého, co ho víže ke skutečnosti.

„Pojďte na moment,“ řekl Miranda.

Carella vešel do bytu. Byl v troskách. Nábytek, podlahy, vůbec všechno neslo stopy po zničující střelbě. Bylo nemyslitelné, že v tom kulkami prošpikovaném pokoji byl člověk a podařilo se mu uniknout zásahu.

„Vypadá to, jako by sem hodili atomovku, že jo?“ řekl Miranda.

„Vypadá,“ odpověděl Carella.

„Ale vy se nebojíte, že ne? Nebudou střílet, dyž ste tady. Nic se nestane.“

Carella přikývl. Nebál se, jenom… najednou měl zvláštní pocit. Nepřipadal si jako policista. Miranda se k němu nechoval jako k policistovi. Miranda se k němu choval jako ke skutečnému knězi, člověku, s kterým si může promluvit, nebýt ve střehu. Měl chuť říct: „Já nejsem ten, za kterýho mě pokládáš, Mirando! Neprozrazuj mi na sebe nic,“ ale slova nechtěla ven.

„Páni, to byl ale bordel!“ řekl Miranda. „Heleďte, já sem vás sem nepozval, abych se vyzpovídal nebo něco. Myslim, že bysme si to měli říct na rovinu.“

„Tak proč jste mě sem zval?“

„To máte tak…“ Miranda pokrčil rameny. Vypadal při tom jako kluk, který se chystá říct panu faráři, že na střeše svlékl děvčátku kalhotky Carella z něj nespouštěl pohled. Miranda držel sice svou pětačtyřicítku, ale volně, protože neočekával od muže, kterého pokládal za kněze, nic zlého, a byl v rozpacích, protože se hodlal přiznat k něčemu nečestnému. „Je to takhle, otče,“ řekl. „Já se musim dostat z tohodle kvartýru.“

„Ano?“

„A vy… vy mě vyvedete ven.“

„Já?“

Miranda přikývl. „Já uznávám, je to blbý. Ale já se ven dostat musim.“

„Kam půjdete, Pepe?“

„Nevim.“ Miranda potřásl hlavou. „Víte, otče, člověk dojde někam, odkuď… a najednou už není moc míst, kam by šel.“ Nervózně se zasmál. „Kam…“ Znova se zasmál. „Já nevim. Nevim, kam pudu, až budu venku.“

„Venku je strašně moc policajtů, Pepe.“

„Jo, já vim.“ Vzdychl. „Člověče, já tohle… já to už nemůžu ani cejtit, štve mě bejt ,veřejnej nepřítel číslo jedna‘, chápete? Je to jako… jako by se vode mě něco vočekávalo, chápete, jak to myslim? Já prostě musim bejt špatnej, jestli tomu rozumíte, otče?“

„Tak docela asi ne,“ řekl Carella nechápavě.

„No, jako… jako že sou dvě možnosti a já sem ten špatnej. Dycky sem byl ten špatnej, už vod malička. A sem ten špatnej porád. Voni to vode mě vočekávaj. Jako lidi, víte. Já nevim, jesli vám to dovedu vysvětlit. Je to, jako bych někdy nevěděl, kdo je vopravdickej Pepe Miranda, a kdo je ten, co… kdo je jeho portrét, chápete? Různý portréty toho člověka.“

„Nevím, jak to myslíte,“ řekl Carella.

„Portréty,“ opakoval Miranda. „Ty moje, co je maj poldové.“

Zasmál se. „Přes vobličej má ten portrét číslo.“ Zase se zasmál. „A lidi na ulici maj zase jinej můj portrét. Každej je jinej a žádnej neni ten pravej Pepe Miranda.“

„A ten pravý je který?“

„Já nevim.“

„Vy jste zabil několik lidí, Mirando.“

„Jo.“ Odmlčel se. „Zabil.“ Pokrčil rameny, ale nevyjadřoval tím lhostejnost, nechtěl říct „Zabil a co má bejt?“ Být to tak, cítil se Carella hned zase policistou. Ale nebylo. Chtěl prostě říct „vim, že sem někoho zabil, ale nevim proč“, a tak se Carella pořád ještě cítil jako člověk, který si přišel s Mirandou pohovořit, ne mu ublížit.

„Ale dostat ven se musim,“ řekl Miranda.

„Protože to lidi na ulici očekávají?“ zeptal se Carella.

„Proto. Já myslim, že to není ten pravej…“

„Tak proč?“

„Ach jo…“ Miranda těžce vzdychl. „Já prostě nemám šanci, otče.“

„Tak se vzdejte.“

„Proč? Abych šel do lapáku? Nebo na elektrický křeslo, jestli ta ženská umře? Copak to nechápete? Nemůžu nic ztratit.“ Carellovi bylo hned jasné, že Miranda má naprostou pravdu.

Nadto, kdyby Carella byl v jeho kůži, v tomhle bytě, obklíčený policajty a s perspektivou buď doživotí, nebo elektrického křesla, reagoval by bezpochyby stejně jako Miranda. Snažil by se uniknout z bytu poctivě nebo podvodem. Snažil by se utéct.

„Pak…“ řekl a zarazil se.

Oba se na sebe dívali.

„Chápete mě, otče?“

„Já… Miranda pokrčil rameny. V bytě bylo ticho.

„A tak… musim vás užít jako štít, otče. Nebudou střílet, když vyjdu a vás budu mít před sebou.“

„Co když nepoznají…“

„Ale poznaj. Nic neudělaj. Řeknu, že vás zastřelim, jesli něco zkusí.“

„A co kdyby zkusili? Zastřelíte mě, Pepe?“

Pepe Miranda se zamračil.

„Zastřelíte?“

Po dlouhém mlčení Pepe řekl: „Já se z toho kvartýru musim dostat, otče. Musim se dostat ven!“

Po obou stranách schůdků před domem stáli dva odstřelovači. Vybral je z řad svých mužů kapitán Frick a od poručíka Byrnese dostali instrukce. Byly prosté. Střílet, zastřelit.

A tak čekali po obou stranách vchodu do domu čtyři odstřelovači s připravenými pistolemi, čekali, až se něco začne dít.

Z oken prvního poschodí se ozval Mirandův hlas:

„Poručíku?“

„Ano?“

„Tady je Miranda. Mám kněze. Du ven.“

„Jak to myslíš, Mirando? Vzdáváš se?“

„Vzdát se? To akorát! Kněz de ven se mnou. Jesli máte na chodbě poldy, tak je pošlete pryč! Slyšíte mě?“

„Funguje to,“ zašeptal Parker Byrnesovi.

„Žádný policajti na chodbě nejsou, Mirando.“

„Nedoporučoval bych jim to. Chci mít volnou cestu, až vylezu. Kněz bude pořád se mnou. Stačí, aby se na mě někdo jen křivě kouknul, a je po něm.“

„Já myslel, že jsi, něco slíbil, Mirando?“

„Dovol, abych se zasmál! Du ven.“

Byrnes odložil megafon a rychle vytáhl revolver. Visel mu z ruky podle pravého stehna a on se pootočil tak, že ho zakryl tělem. Parker vytáhl svůj a zapátral očima po místě, odkud by se mu dobře střílelo. Za policejním autem? Ne, to ne! Tamhle! To je místečko, ta bedna! Protlačil se davem a vylezl na ni. Zkontroloval komoru své osmatřicítky, otřel si horní ret a postavil se čelem ke vchodu do domu. Na ulici bylo ticho jako v hrobě. Shora z domu se ozvalo bouchnutí dveří.

„Jsou na chodbě policajti?“ zařval Miranda z chodby. „Sou tam poldové?“

Otázka zůstala bez odpovědi. Byrnes stál, očima hlídal vchod a strážníky po obou stranách schůdků a říkal si, že stačí, aby Miranda otočil hlavu. Spatří strážníky a vpálí Stevovi kulku do zad. Stačí, když udělá jen to. Byrnes trpělivě tajil dech.

„Mám kněze,“ zařval Miranda z chodby. „Vo nic se nepokoušejte, slyšíte?“

Dav se obrátil ke vchodu do činžáku. Za dveřmi nebylo nic vidět. Chodba byla tmavá a sluneční záře nedostihovala dál než k poslednímu schůdku.

„Kliďte se mi z cesty!“ vykřikl Miranda. „Kliďte se z cesty, nebo začnu pálit do lidí! Je mi jedno, kdo to vodskáče!“

Teď už dav nejasně rozeznával na chodbě dvě postavy. Kněze nebylo téměř vidět v tom černém hábitu, ale Miranda byl zřetelný – hubený skrček v bílém nátělníku. Oba zaváhali a Miranda nakoukl Carellovi přes rameno na ulici.

Zip s Coochem se prodírali davem. Ulice byla hrozivě tichá a Zip by byl rád věděl proč. Co se to ksakru děje? Byl dožraný; nepodařilo se mu najít Chinu a on chtěl, aby ta záležitost s Alfredem Gomezem skončila hned, protože věci se nějak nedařily a on chtěl, aby fungovaly, jak mají. Přesto byl zvědavý To ticho ho dráždilo. Prodral se k barikádě právě ve chvíli, kdy se Carella s Mirandou objevili na venkovních schůdcích.

Miranda přelétl očima ulici. Byl částečně skrytý za knězem, takže výstřel přes ulici se nedal riskovat. Nezbývalo než…

A Miranda se otočil a podíval se vlevo od schůdků.

Carella byl připravený. Čekal na ten pohyb od okamžiku, kdy vyšli z bytu. Uvažoval, kam by se podíval, kdyby byl na Mirandově místě; a uvědomil si, že z druhé strany ulice nikdo střílet nemůže, past musí být tedy nalíčena na téhle straně, střelba musí přijít zezadu.

Carella tedy věděl, že to ví i Miranda, a čekal, až pohne hlavou, protože mu bylo jasné, že Miranda začne pálit v tu vteřinu, kdy spatří policisty po obou stranách schůdků.

Zip zahlédl strážníky zároveň s Mirandou, ale na varování bylo pozdě.

Carella cítil, jak se Mirandův pohled a hlava pohnuly doleva.

Teď, řekl si.

A vyrazil.

Nikdo neřekl ani slovo. Miranda se otočil ke Carellovi v okamžiku, kdy se Carella vrhl střemhlav ze schůdků.

A nato začala střelba.

17

„Pepe!“ zařval Zip. „Pepe!“ Ale bylo pozdě.

Křížová palba byla skutečně křížovou palbou. Miranda byl mrštěn vlevo a kulky ho nečekaně zasáhly z pravé strany schůdků, takže se otočil kolem své osy. Narazil na zábradlí a vystřelil na strážníka, který se zdál nejblíž, ale najednou se ozvaly rány zleva; uvědomil si, že se ocitl ve smrtící křížové palbě, a seběhl po schůdcích až k jejich patě, kde se rozplácl Carella. Byrnes začal pálit z druhé strany ulice, Parker z bedny a najednou se zdálo, že každý policista v ulici čekal právě na ten okamžik, protože vzduch se roztřásl ohlušujícím rachotem, jak kulky dopadaly na dlažbu vozovky

Vypadalo to, že krvácí z tuctu ran.

Z bílého nátělníku rázem vytryskla krev, jako by na něm rozkvetly vlčí máky. Pistoli dosud držel v ruce, ale už ne dost pevně, do očí a po obličeji mu tekla krev, a tak střílel naslepo a natahoval ruce k davu, jako kdyby sahal po spáse a nevěděl, kdo mu ji může poskytnout.

Parker slezl z bedny, služební revolver se mu třásl v ruce. Policisté na střechách, právě tak jako muži za Mirandou, přestali se střelbou, jako když utne; viděli ho, jak slepě klopýtá k Parkerovi, kterého to zase přitahovalo k němu. Bylo to, skoro jako kdyby někdo postavil na dlouhý stůl dvě magnetické figurky Neúprosně se blížili jeden k druhému, Miranda oslepený krví a Parker vlečený něčím, co sám nikdy nepochopí.

Mirandova zbraň cvakla naprázdno. Podíval se prosebně na Parkera, krev mu kapala do očí a pěnila se na otevřených ústech, ruce visely bezvládně, hlavu měl zkroucenou k jedné straně jako Kristus, který právě sestoupil z kříže.

„Dej mi šanci,“ zašeptal Miranda.

A Parker vystřelil.

Zasáhl Mirandu zblízka do hrdla, div mu neurval týl. Vytryskl čerstvý krvavý květ a odhalil Mirandův hrtan. Miranda se potácel opět kupředu a v rozervaném hrdle mu bublal hlas, sípavý šepot, který jako by nahrál podmořský mikrofon a byl určený pouze Parkerovi; na té vířící rudé ulici hledal jenom jeho.

„Nemoh bys… nemoh bys mi dát šanci?“ A Parker opět vystřelil. Tentokrát ponechal prst na spoušti a přitiskl jej silněji pokaždé, když náboj s řevem vyletěl z hlavně, díval se, jak se náboje zarývají do Mirandy a jak se Miranda svalil vedle chodníku bez života. A pak stál nad ním a pálil do jeho těla jednu ránu za druhou, dokud zbraň nebyla prázdná. Pak vytrhl pistoli strážníkovi, který stál vedle něho, a dál střílel do mrtvého Mirandy.

„Přestaň!“ okřikl ho Carella.

Zip oběhl barikádu a skočil Parkerovi na záda. Ten zatřásl mohutnými rameny a shodil Zipa na dláždění jako dotěrnou mouchu.

„Necháš ho, ty svině!“ zařval Zip. „Necháš ho!“

Ale Parker neslyšel. Střelil ze strážníkovy pistole Mirandu do hlavy a pak vystřelil ještě jednou a chystal se ke třetí ráně, když ho Carella popadl za ruce a odtáhl od mrtvoly

„Někdo běžte za Frankiem,“ vykřikl Byrnes. „Dva!“

Dva strážníci se rozběhli k činžáku. Byrnes přistoupil k Mirandovi a podíval se na něho.

„Jé mrtvej?“ ozval se nějaký reportér.

Byrnes přisvědčil. V jeho hlase nebylo ani stopy po vítězoslávě. „Je mrtev.“

„Voni ho zabili,“ řekl Zip Coochovi. „Zabili ho, ty svině ho zabily!“ Zoufale se chytil Cooche. „Kde je Sixto? Kde je Papá? Teď ho dostaneme, slyšíš mě, Coochi? Zabili Pepeho, Coochi! Chápeš to? Zabili ho!“ Měl divoký pohled a obličej zalitý potem.

„A co China?“ zeptal se Cooch. „Řikals, že potřebujem Chinu, aby…“

„China nám může bejt ukradená! Alfie dostane, co mu patří, to si piš!“

Na požárním žebříku se objevil strážník. Ulice ztichla. Šel k Frankiemu Hernandezovi, který tam ležel nehybně a mlčky Poklekl vedle něho a Byrnes čekal. Strážník vstal.

„Pane poručíku?“

„Ano?“

„Frankie.“ Strážník chvíli pomlčel. „Je mrtev, pane poručíku.“ Byrnes přisvědčil. A znova. Pak si uvědomil, že strážník čeká na instrukce, a řekl, dosud pokyvuje hlavou: „Přineste ho dolů. Odtamtud. Z toho žebříku. Byl byste… byl byste tak hodný a přinesl ho dolů, prosím?“

Reportéři mezitím pronikli za barikádu a obklopili tělo mrtvého Mirandy. Na ulici vyskakovaly blesky kamer, jako by chtěly konkurovat slunci.

„Kde je Sixto a Papá?“ zeptal se Zip. „Neřek sem, že mají za mnou přijít?“

„Hele, Zipe, klídek. Snaž se…“

„Ty mi neraď, co mám dělat,“ obořil se na něho Zip a odstrčil Coochovu ruku. „Já vim, co mám…“ a další slova spolkl.

Za rohem se objevili Sixto a Papá, ale Zip nežasl kvůli jejich příchodu. Civěl vyjeveně na oba a pak na jejich společníka a zaťal pěsti, protože s nimi kráčel Alfredo Gomez.

„Co –“ začal a vtom vyšli z domu dva strážníci a nesli na nosítkách mrtvolu Frankieho Hernandeze. Jak procházeli davem, lidé, které míjeli, začali mumlat jeho jméno. Objevily se kapesníky a ženy do nich poplakávaly. Muži smekali klobouky a tiskli si je k prsům.

„To je Frankie,“ řekl Luís. „Zavřete ty dveře! Z úcty k němu! Z úcty!“ Natáhl se po roletě bistra a stáhl ji dolů. U vchodu z hlavní třídy ji stáhl nějaký muž a podnik byl rázem na obě strany slepý – nebudeme přece kšeftovat, když ty jdeš kolem, kamaráde – a strážníci nesli mrtvé Hernandezovo tělo k sanitce.

„Můžeme si udělat pár fotek, pane poručíku?“ zeptal se jeden reportér.

„Udělejte si jich, kolik chcete,“ odpověděl Byrnes. „Miranda nepospíchá. Už ne.“

„Co se bude dít teď, pane poručíku?“ zeptal se reportér.

Byrnes těžce vzdychl. „Naložíme ho do pohřebáku a odvezeme. Já odvolám svý lidi z ulice. Pokusím se uvolnit dopravu. A pak zahájím sbírku na dobrýho policajta. Nevím. Co se bude dít dál?“ obrátil se ke Carellovi. „Steve?“

„Co?“

„Kdo to řekne jeho tátovi? Kdo půjde do toho cukrářství za rohem, kde má Frankieho fotku přilepenou na zrcadle, kdo tam půjde a řekne mu, že Frankie je mrtev?“

„Já, jestli chceš, Pete.“

„Ba ne,“ řekl Byrnes, vzdychl a zavrtěl hlavou. „To je moje práce.“

„Ale že sme ho dostali, co?“ volal Parker a hrnul se k rum. „Dostali jsme ho, toho –“

„Mlč, Parkere,“ utrhl se na něho Byrnes.

„Co se –?“

„Zavři už tu hubu, blbče!“

„C– co se ti zase nezdá?“ zeptal se Parker. Vypadal uraženě a dotčeně.

Sixto, Papá a Alfredo stáli nedaleko bistra. Zip k nim rychle přistoupil.

„Co má tohle bejt, Sixto?“

„Co myslíš, že to je, Zipe?“

„Nemám rád hádanky. Vo co se tady snažíš?“

„Já ti to povim, Zipe,“ řekl Sixto prostě. „Když chceš zabíjet Alfreda, musíš zabíjet nás všechny.“

„Co to kecáš, ty debile?“

„Já mluvim dost jasně, Zipe.“

„Víš, že já a Cooch máme bouchačky? Víš, že vás můžeme rozstřílet na kousky?“

„Sí, my víme,“ řekl Sixto. „Tak začínej. Střilej nás na kousky!“

„Co si to…“ Zip nedořekl a podíval se Sixtovi do očí. Trochu bázlivě se zeptal: „Vo co ti de?“

„Dej si bacha, Zipe,“ vmísil se Cooch rychle. „Vymysleli si na nás ňákej podraz. Sou… sou si moc jistý.“

„Sixto jim něco nakecal,“ řekl Zip rychle. Oslovil druhého chlapce. „Seš na špatný straně, Papá. Dyž zůstaneš u Sixta, je to, jako bys patřil k tění, kdo voddělali Pepeho. Byl bys…“

„Pepe on dělá ostudu na náš barrio,“ řekl Papá.

„Tak dost s tím fotografováním,“ vykřikl Byrnes. „Odneseme ho pryč.“

Dva strážníci se sehnuli a překulili Mirandu na nosítka. Další na něj hodil přikrývku. Opatrně obešli kaluž krve vedle chodníku a zamířili k bistru.

„Dveře!“ zařval Zip. „Zavřete dveře, když ho nesete kolem!“ Ale nikdo se ani nepohnul. Lidé na ulici se místo toho podívali na míjející tělo a pomalu, jeden po druhém, se k němu obrátili zády, takže mrtvola nesená oběma strážníky do bistra narazila na nerozbornou stěnu nesouhlasu.

„Dveře!“ zahulákal znova Zip. „Měli bysme zavřít dveře!“ Nikdo se ani nehnul. Všichni do jednoho projevili odpor k Mirandovu mrtvému tělu a tiše, docela tiše, se začali rozcházet. Místo hemžícího se davu, který tu byl před deseti minutami, zbyly skupiny šeptajících si lidí. Pak najednou to nebyly už skupiny, jen jednotliví opozdilci, dvojice nebo trojice lidí, a pak se odvezly zátarasy, policejní vozy nastartovaly a odjely a ulice se vrátila do své nedělní podoby, byla tichá a mírumilovná. Skoro jako by se na ní ten den nic nestalo.

Zip stál před otevřenými dveřmi a díval se, jak Mirandovo tělo mizí v sanitce. Pak se rychle obrátil k Sixtovi a vykřikl: „Ty si myslíš, že ti to projde?“

„Ty ustoupni, Zipe,“ řekl Sixto klidně. „Chceme projít.“

„Ty už po ulici chodit nebudeš!“ zařval Zip. „Myslíš si…“

„Uvidíme,“ řekl Sixto. Všichni tři chlapci poodešli od bistra a minuli Zipa a Cooche, kteří nehnuli prstem, aby je zastavili.

„Děláš chybu!“ ječel Zip za nimi. „Děláš pořádnou chybu!“ Ale neběžel za nimi a nesnažil se je zastavit. „Proč si mi nepomoh?“ osopil se na Cooche. „Pro Kristapána, přece je nemůžeme nechat vodejít, pro Krista!“

„Dyž voni… sou moc silný, Zipe,“ řekl Cooch sotva slyšitelně.

„Ale my máme bouchačky!“

„Jo, ale… voni… voni byli silný,“ zašeptal Cooch.

„Hm –“ Zip udělal pravou rukou bezvýrazné gesto. „Hm –“ Díval se po ulici. Policejní vozy už odjely. Strážníci dosud otáleli kolem bloku, ale většina příslušníků policie už byla pryč. Ulice se táhla, lepkavě černá v tom pražícím slunci. Na hlavní třídě se obnovil provoz. „Jéžiši, to byl… to byl pitomej prašivej den,“ řekl Zip a podíval se nešťastně na Cooche.

„Byl,“ řekl Cooch tiše.

Zip se ohlédl na ulici a těžce vzdychl. „No jo… tak co chceš dělat… ten zbytek vodpoledne, Coochi?“

„Nevim.“

„Nemáš… nemáš ňákej nápad?“

„Mohli bysme jít do kina, třebas.“

„Jo,“ řekl Zip dutě.

„Nebo si zakopat.“

„Jo.“

„Nebo si jít zaplavat do bazénu?“

„Jo, to bysme mohli.“ Rychle, trhaným pohybem otočil hlavu, protože nechtěl, aby Cooch viděl slzy, které mu vhrkly do očí. Ani nevěděl, proč pláče. Důvod byl prostý. Zip se docela najednou v srdci jednoho z největších velkoměst na světě cítil úplně sám, úplně opuštěný, a ta ohromná rozloha města a jeho vlastní bezvýznamnost mu najednou nahnaly strach.

„Snad – snad na něco přídem,“ řekl, vrazil ruce do kapes a oba chlapci kráčeli se sklopenými hlavami sluncem zalitou ulicí.

Andy Parker přešel kolem nich cestou do bistra. Podíval se za nimi, pokrčil rameny a šel pozdravit přítele Luíse.

„Eště se na mě zlobíš, Luísi?“ zeptal se, jako kdyby ho to celou dobu trápilo, jako kdyby pro něj bylo důležité, jestli se Luís zlobí nebo ne.

„Nezlobím, Andy,“ řekl Luís.

„Všichni sou na mě naštvaný,“ řekl Parker nechápavě. Za chvilku dodal: „Proč sou na mě všichni naštvaný?“ Zase chvíli mlčel. „Dělám svou práci.“ Podíval se na Luíse. „Vodpusť, že sem na tebe křičel, Luísi.“

„Na tom nezáleží.“

„Já se ti vomlouvám.“

Upíral na Luíse pohled. Luís byl člověk se srdcem na pravém místě, a protože upřímnost každé omluvy se musí vyzkoušet, na každé „Je mi líto“ se musí nesmiřitelně odseknout „Co je mi po tom, jestli je ti to líto nebo ne, vodprejskni!“ a počkat ještě na jednu nebo dvě odezvy jako například „Ale mně je to fakt líto“ nebo „Jestli to vidíš takhle, tak na tebe kašlu“ a až podle toho poznat, jestli ta původní omluva byla upřímná, Luís se jako opravdový člověk rozhodl ji vyzkoušet.

„Měl sis to nejdřív rozmyslet a mluvit až potom,“ řekl a oči se mu zúžily, když čekal na Parkerovu odpověď.

Parker souhlasil. „To sem měl,“ řekl. „Je mi to líto.“

Oba muži se dívali jeden na druhého. Prozatím nebylo co dodat. Možná že už nebude nikdy

„Tak já… já se radši vrátím na stanici,“ řekl Parker.

„Sí.“

Parker mu pokynul, uprostřed gesta upadl do rozpaků a ruku svěsil. Pomalu se vyšoural na ulici.

Do bistra vešel reportér a posadil se. „Tak co, už je tu zase klid, viďte?“ řekl. „Můžu dostat jedno kafe?“

„Sí, je tu klid,“ odpověděl Luís.

„Jako u vás na ostrově, co?“

Luís neváhal s odpovědí. „Tak docela ne,“ řekl. Pak chvíli mlčel, díval se na reportéra a dodal: „Ale tak moc špatný to tu zase není, tak moc špatný ne.“

Na ulici začaly vyzvánět zvony.

Advertisements